Divadlo v industriálním hávu
V prostorách bývalé kompresorovny dolu Barbora proběhl v posledním prázdninovém týdnu festival Scéna bez hranic. V budově, která dnes slouží především kulturním akcím, se kromě České a Polské scény objevily realizace dovezené z Prahy či polských Katovic a v cirkusovém šapitó vztyčeném na přilehlé travnaté ploše zahrála Bajka a jejich kolegové z pražského souboru Buchty
a loutky.
Hlavnímu programu dominoval žánr komedie, která celý festival otevírala i uzavírala. Prvním představením týdne byly Splašené nůžky České scény, jimž předcházel workshop improvizace s Ondrou Frydrychem, představitelem kadeřníka Tondy, který do jisté míry fungoval
i jako dramaturgický úvod. Díky němu se diváci dozvěděli, že byli svědky velmi unikátního závěru této skvěle zpracované interaktivní detektivky. Čtvrteční večer patřil Ženě filmového kritika
z pražského Divadla pod Palmovkou, v němž je nemilosrdně, přesto humorně parodován svět filmových klišé, televizních pořadů, odborné kritiky a přidružených festivalů, a nakonec
i samotného divadla. Herecké duo Barbora Kubátová a Jakub Albrecht předvádějí bohatost hereckého umění v celé myslitelné šíři audiovize a dokáží pobavit nejen osoby zasvěcené, které znají původ festivalového merche, ale i ničím nepolíbené publikum. Závěrečným představením Scény bez hranic pak byla hojně diskutovaná realizace Polské scény Kogut w rosole. Přestože sociální motivy působily v tomto konkrétním představení trochu utlumeněji, byla skutečně radost sedět v publiku – zvláště díky hravosti, která se objevila u všech vystupujících herců.
Festivalová dramaturgie se však nesnažila diváky jen bavit a vedle komedií tak uvedla i dvě představení, jež se hluboce dotýkají a vycházejí z dějin nejen těšínského regionu, ale šířeji celého Slezska. Jako první viděli diváci katovické monodrama Mianujóm mie Hanka Teatru Korez. Excelující Grażyna Bułka v języku śląskim (jak je psáno na webu divadla) odhaluje osudy polských Slezanů, jejichž osud byl drcen ve dvacátém století především polskými a německými koly osudu. Ukazuje dějiny nikoliv z perspektivy velkých národních hrdinů či odsouzení hodných zaprodanců, ale z perspektivy prostého člověka. Jak definovat vlastní identitu, když jsou lidé zabíjeni pro to, jakým jazykem mluví, jak se oblékají a čemu věří? Jaký národ má právo tomu druhému upírat existenci, když se sám může zítra stát minulostí? A nelpíme někdy příliš na hodnotách, které ze své podstaty nedokážou definovat, jakým jsme člověkem? Podobné otázky nakonec reflektuje i Krzywy Kościół Polské scény, který byl na Barboře uveden již podruhé. Divákům byl nabídnut dramaturgický úvod s režisérem Radovanem Lipusem, dramatičkou Renatou Putzlacher a hercem Janem Monczkou, který diváky provází inscenací jako vyprávěč. Atmosféra dolu umožnila realizaci oživit málem zapomenuté dějiny a kdo ví – možná, že v tichu, které živí neslyší, zazněla po mocném „szczęść Boże” stejně mocná odpověď.
Vedlejší program se kromě již jmenovaných aktivit zaměřil především na dětské publikum. Děti si mohly v rámci workshopů například namalovat masky, ale především jim bylo nabídnuto několik skvělých představení. Bajka zahrála svou moderní úpravu Jeníčka a Mařenky o (nejen) sourozeneckých vztazích pod širým nebem, což jí umožnila jednoduchá výprava. Frankenstein, který byl v rámci Scény bez hranic premiérován, se scénograficky přizpůsobil možnostem šapitó, kde bude v nejbližších reprízách uváděn. Klasický příběh o šíleném vědci a jeho monstru se proměnil v reflexi témat jako jsou láska a smrt.
Pražský loutkový soubor Buchty a loutky pak nabídl představení Neposlušná kůzlátka.
S odkazem na původní pohádku je možné říct, že kůzlátka byla sice jen tři, ale vydala za sedm fotbalových týmů. Rozdováděné děti se v nezbednících mohly docela dobře vidět, stejně jako mnozí rodiče jistě plně chápali strasti milující, ale vyčerpané mámy kozy. Široké publikum našel i druhý titul, Automat na filmy, který skrze krátké skeče replikoval filmová díla jmenovaná publikem. Koncept cílí primárně na pobavení a odhaluje krásné improvizační schopnosti souboru. Dovolím si však malou výtku k míře sexuálního humoru, jehož nadužívání místy působilo jako nálepka na absenci okamžitého nápadu. Na druhou stranu však musím dodat, že vzpomínka na loupání banánu, s nímž byla vyřešena poněkud zlomyslná pubertální žádost o 50 odstínů šedi, mě baví dodnes.
Na závěr je ještě na místě dodat jednu velkou poklonu pro zvukaře. Rozlehlost prostoru často lákala ozvěnu i další auditivní neplechy, přesto bylo herce krásně slyšet a případné nedokonalosti byly okamžitě řešeny a odstraněny. Festival Scéna bez hranic se celkově velmi vyvedl. Ať už mluvíme o nabídce skvělých představení, či o samotném konceptu, díky něhož ožily industriální prostory kulturou a poukázaly na jednu z možností, jak oslavit minulost a dát jí nový smysl. Nemluvím však o inscenování dějinných událostí, ale o proměně prostoru staré kompresorovny, které by mohlo jako nevyužívané budově hrozit stržení, ale díky novému účelu dál tepe životem.
Magdalena Marie Franková
