Poirot donutil diváka přemýšlet
Ticho, tma a ve vzduchu hmatatelné očekávání. A pak cvak. Na pódiu se rozsvítila malá lampička, která sotva osvětlila rysy Zdeňka Hrabala, čímž k němu připoutala veškerou pozornost. Ta byla zpočátku nevyužita, ale čím více prostoru pro jeho postavu bylo, tím více se do ní vžíval a splýval s ní. S výrazem distingovaného gentlemana začal rozjímat nad jedním ze svých starších případů a představil divákům jednoho z nejslavnějších detektivů – Hercula Poirota.
Následně se díky skvělé souhře projekce a jevištní techniky přenášíme na vlakové nádraží v dálném Istanbulu, kde celý případ začíná. Poirot se díky svému dávnému příteli monsignoru Boucaovi (Tomasz Władysław Przybyla), řediteli společnosti Vagon, dostane do neobvykle plné první třídy. Už na nádraží se seznámí se svými spolucestujícími, kteří dohromady tvoří velmi podivný celek. Navíc ho osloví Samuel Ratchett (Vítězslav Kryške) a žádá ho, aby prověřil výhružné dopisy, které mu v poslední době chodí. Detektiv ho odmítne, je přece na dovolené. Sotva se všichni dostanou do vlaku, dá se stroj do pohybu a vyrazí na cestu.
Díky mnohým interakcím se stále hlouběji seznamujeme s každou další postavou. Skvěle podaní milenci Mary Debenhamová (Eliška Adamovská) a plukovník Arbuthnot (Ondřej Frydrych) přesvědčivě podali svůj komplikovaný vztah mezi obyčejnou dívkou a vojákem, který tak docela neumí projevit své emoce, a nenechali diváka na pochybách, že mají co skrývat. Šárka Hrabalová si taktéž patřičně vyhrála s postavou místy až otravné Helen Hubbardové, která zdánlivě vadila všem okolo, což vedlo ve druhé polovině představení k téměř grotesknímu konfliktu s kněžnou Dragomiroff v podání Lenky Waclawiecové. Obě dámy si s danou situací poradily bravurně a natolik přirozeně, že jsem jim věřila každou vteřinu. Také Greta Ohlssonová (Jolana Ferencová), osobní asistentka kněžny, měla své osobité kouzlo, díky němuž bylo divákovi uplakané misionářky líto. Michel (Miroslav Liška), stevard v Orient Expressu, předvedl vzorného a profesionálního sluhu vyšších tříd. I dvě menší role vrchního číšníka (Jiří Krupica) a Hectora MacQueena (Denis Kuboň) měly ve hře svůj význam a perfektně do ní zapadly. Poslední nezmíněnou postavou je hraběnka Andrenyi v podání Petry Sklářové, která dokázala zdůraznit půvab a eleganci šlechtičny.
Během následujících událostí vlak uvízne v závějích a Samuel Ratchett je nalezen mrtev. Poirot se i přes počáteční váhaní pustí do vyšetřování, které vede k nečekanému závěru. Skvělé využití světel a hudebních podkresů dodávalo příběhu na napínavosti a nejednou natolik zhustilo atmosféru v sále, až by se dala krájet. Jak poznamenal režisér Vojtěch Štěpánek, tento příběh je nutné umyslet a to se dle mého mínění povedlo. Stejně tak byl donucen k přemýšlení i divák neznalý původní předlohy a hra mu k tomu nabízela dokonalý prostor. V tu chvíli byl detektivem snad každý z nás. Celé hře nemám prakticky co vytknout, až na dva detaily.
Ten první je drobnější, kdy po skvěle vložené pauze ztratil Poirot sako. Tou druhou byla hra emocí hraběnky Andrenyi. Petra Sklářová dobře vyrýsovala její zoufalství, vztek i bolest a stejně tak její pláč. Nedokázala to však spojit. Když vysvětlovala Poirotovi svůj postoj, odrazila znechucení své postavy nad brutálním činem, jehož se dopustil zavražděný Ratchett. Pak však přišla pauza a najednou hluboký a zoufalý pláč. Vzhledem k činu, který předtím popisovala, bych čekala vzlyky už během proslovu, případně mírnější přechod k pláči, ne tak ostře oddělený.
V konečném důsledku jsem však byla naprosto okouzlená. Vražda v Orient Expressu spojila dva mně blízké prvky – Agathu Christie a Zdeňka Hrabala. Od prvního zhlédnutí divadelního záznamu Těšínského nieba – Cieszyńskiego nebe patří mezi mé oblíbené herce, a proto jsem byla zvědavá, jak roli Hercula Poirota zvládne. Musím říct, že naprosto předčil jakékoli mé očekávání. Stejně tak obdivuji Vítězslava Kryškeho, který musel několik minut zůstat nehybně ležet, a velmi se mi líbilo i občasné využití cizích jazyků. Dramatizací díla se zabýval Američan Ken Ludwig a o krásný překlad se postarala Zuzana Josková. Dramaturgyně Alice Olmová spolu s režisérem směřovali hru spíše ke krimikomedii, což jí podle diváckých ohlasů nesmírně prospělo. Osobně si myslím, že by se v repertoáru divadla mohlo objevit více her s podobným nádechem.
Premiéra 25. ledna 2020, Magdalena Bilková
