Lenka Waclawiecová sice studovala na Středním odborném učilišti strojírenském v Dolním Benešově, ale toužila stát se herečkou a svého snu se nevzdávala; 1. srpna 1991 se objevila na jevišti poprvé a stojí na něm bez přestávky dodnes.
Svou hereckou dráhu zahájila v Severomoravském divadle Šumperk a její první rolí zde byla princezna ve hře Saši Lichého Fanfán Tulipán v režii Jaromíra Janečka. Po šumperských letech zamířila do Slezského divadla Opava, kde působila třináct sezon. V únoru 2005 se stala herečkou České scény Těšínského divadla.
Za svou stěžejní roli považuje Elišku v dramatické básni Václava Renče Černý milenec v režii Karla Nováka, kterou ztvárnila na jevišti Slezského divadla Opava (premiéra 1993). Karel Novák, tehdejší šéf činohry a režisér, ji požádal, aby mu přečetla čtyři stránky básnického textu. Jakmile dočetla, dozvěděla se, že v Černém milenci získala jednu z hlavních ženských rolí. Byla to pro ni opravdu velká výzva, ale také zodpovědnost. Spolu s ní se na jevišti objevili i mnozí mistři hereckého oboru a díky nim získala tu nejlepší školu. I po letech před nimi s úctou smeká a nepřestává jim děkovat. Dnes má na svém kontě desítky vážných i komických rolí. Z těch „těšínských“ ráda vzpomíná na roli Josie Hoganové v Měsíci pro smolaře E. O´Neilla v režii M. Čížka (premiéra 2008) s úžasným Bohuslavem Čvančarou v roli otce, na Dianu ve Slepici Nikolaje Koljady v režii J. Seydlera (2015) či na Dulskou v Morálce paní Dulské Gabriely Zapolské v režii K. Suszky (2018). Zajímá ji kritika nejen odborná, pokud je konstruktivní a nezaujatá, ale i ta divácká. A právě diváci jsou ti, na koho se večer co večer těší úplně nejvíc.
