Festival Bez hranic / Bez Granic

Nick dostane skvělou pracovní nabídku a chystá se o ní říct svým prarodičům. Vysněné povýšení však znamená, že se musí přestěhovat na druhý konec země, a tedy opustit prarodiče, kterým je na blízku už jen on. Rodiče se před lety přestěhovali na Floridu a sestra do San Diega. Babičky a dědečkové z obou stran tak spojí síly, aby vnuka udrželi doma, a neváhají použít všech dostupných prostředků, včetně vynikajícího italského jídla, které je důležitou součástí rodinných tradic.

Komedie od Joea DiPietra shovívavě zobrazuje střet mezi prudkým mládím a zatvrzelostí starších členů rodiny. Autor se vyhýbá idealizaci rodinných vztahů, zároveň však vyjadřuje hluboké pochopení pro obě generace. A neopomíjí ani lásku, která je navzdory všem rozdílům spojuje.

Anna Smolar se znovu zabývá paradoxy naší kolektivní psychiky a sociálního řádu, tentokrát na základě známého polského filmu. Tentokrát se zaměřuje na film „Samotná žena“ od Agnieszky Holland a ptá se, co dnes znamená péče, solidarita a samota. Do projektu přizvala Ryfu Ri, rapperku a freestylerku, která debutuje na divadelní scéně.

Roman je z Havířova. Roman chtěl brát drogy. Roman kouřil, pil, čichal a píchal si do žíly. Roman miloval Ditu. Roman seděl. V kriminálech i odmašťovnách. Roman vařil drogy, hlavně pervitin. Roman vařil nejčistší pervitin ze všech. Roman se z toho dostal, Roman to přežil. Roman žije a jeho vyprávění sepsal do knihy Perníková chaloupka Petr Motýl. A teď je z toho divadlo. Romana hraje Panzi. Panzi je z Havířova.

Baśń o trzech konikach (Pohádka o třech konících) je příběh inspirovaný lidovými motivy, určený pro mladší děti. Připomíná nám, jak je důležité být sám sebou a že dobro, které dáváme, se nám vždy vrátí. Baśń je bohatě ilustrována hudbou Kapely ze Wsi Warszawa, díky čemuž se bude líbit jak nejmladším, tak i starším divákům.

Baśń o trzech konikach (Pohádka o třech konících) je příběh inspirovaný lidovými motivy, určený pro mladší děti. Připomíná nám, jak je důležité být sám sebou a že dobro, které dáváme, se nám vždy vrátí. Baśń je bohatě ilustrována hudbou Kapely ze Wsi Warszawa, díky čemuž se bude líbit jak nejmladším, tak i starším divákům.

Rudy a Mirek jsou dva nadaní muži s nadpřirozenými schopnosti. A přestože oba tito „senzibilové“ žijí na Šumpersku, jsou každý úplně jiný. Odlišuje je nejen věk, ale i přístup k vlastním schopnostem. Rudy by všechny nadpřirozené síly, včetně těch, jež ovládá Mirek, rád pečlivě prozkoumal a stal se uznávaným odborníkem, který mnohdy zesměšňovaný okultismus dokáže povýšit na seriózní vědecký obor. Naproti tomu Mirek se svého nadání v podstatě bojí a vystačí si s tím, že dokáže jako léčitel pomáhat lidem. Rozhodně se nechce nechat nikým zkoumat, natož starým podivínem Rudym.

I přes značné odlišnosti oba muže svede dohromady Majka, mladá žena, jíž se opakovaně vrací děsivý sen, jehož se potřebuje zbavit. Nic nepomáhá, a tak přichází na řadu senzibilové… Dokáží společnými silami porazit temné síly, které ovládají nejen Majku, ale po celá staletí uvalují na podhůří Jeseníků pohromy nejrůznějšího druhu?

Divoženka je současným zpracování polské legendy.

Jaké to je být sama sebou? Nebát se cítit, nebát se mluvit, být smutná, když se to zrovna nehodí, a umět říct „ne“. V továrně na hodné holčičky se Magdalenka tohle určitě nenaučí. Díky své zvědavosti a odvaze ale potkává tu, která ví, jak na to. To ona ji provede světem vlastního srdce.

Velký herec souhlasí s „posledním rozhovorem“ s novinářkou. Rozhovor, o kterém režisér představení Błażej Peszek říká: „Vlastně to není rozhovor, je to setkání s umělcem v okamžiku, kdy ho provází neodolatelný strach z pomíjivosti, vyhoření a konce, spirála pocitů, která nutí odpovědět na otázku: zda a kam utéct.

Tři úmrtí a tři pohřby umožňují do hloubky zkoumat a rozkrýt charakter Boženy Němcové i krutost doby, v níž autor shledával paralely s dobou vzniku díla. A jistou podobnost určitě nalezneme i dnes. Prudce ji zasáhla smrt jejího milovaného syna Hynka i úmrtí K. H. Borovského, po němž zesílil policejní tlak na rodinu Němcových. Velkolepost pohřbu samotné Boženy Němcové ostře kontrastovala s chudobou, v níž ke konci života spisovatelka žila.

„Kdybych měla volit, tedy bych si přála narodit se znovu až za dvě stě let, anebo ještě později, neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší.“

Inscenizacja z okazji jubileuszu 75-lecia Sceny Polskiej.

Sławomir Mrożek, jeden z nejvýznamnějších polských dramatiků, vytvořil tento absurdní text v roce 1958 jako jemnou kritiku tehdejšího politického systému. V Męczeństwie Piotra Oheya se život určité rodiny obrátí naruby, když se v jejich koupelně nečekaně objeví tygr. Jak jejich dům začnou navštěvovat stále podivnější postavy – Vědec, Zástupce vlády, Ředitel cirkusu a další – stojí rodina před rozhodnutím: poddat se tomuto šílenství nebo… připojit se k cirkusu. Je stávání před takovým výběrem už jen relikt dávných dob?

Režisérka Nicole Wiesner v charakteristickém stylu Trap Door Theatre adaptovala a režírovala tuto trochu zapomenutou frašku Mrożka.

Beata Pilch založila chicagowské divadlo Trap Door v roce 1994 a dodnes působí jako umělecká ředitelka. Vystudovala herectví na United States International University v San Diegu v Kalifornii a na The California Institute of the Arts (CalArts), obě s vyznamenáním magna cum laude. Získala také prestižní ocenění pro absolventy CalArts. Beata režírovala a hrála v přes 80 představeních Trap Door a vedla mezinárodní turné ve Francii, Rumunsku, Maďarsku, Polsku a Moldavsku – jako první americká skupina vystupující v této zemi.

Režisérka Nicole Wiesner se připojila k hereckému souboru Trap Door v roce 1999 a nyní působí jako výkonná ředitelka. Mezi její režijní práce pro divadlo patří Minna, The Fairytale Lives of Russian Girls, Fedra, Monsieur D’eon is a Woman, The Old Woman Broods a The White Plague. Vystupovala také na scénách chicagských divadel jako Court Theatre, Goodman Theatre, Huntington Theatre, Lookingglass Theatre, Steppenwolf Theatre, Next Theatre a Yale Rep.

Maňásková groteska, původem z Anglie.

Judy vyzývá Punche, aby hlídal jejich uřvané dítě. Punch vše vyřeší po svém. Stejně tak, jako se následně vypořádá s Judy a dalšími postavami. Ovšem když nakonec přijde smrt, jde do tuhého. Jak to dopadne? Kdo ví.

Maňásková groteska, původem z Anglie.

Judy vyzývá Punche, aby hlídal jejich uřvané dítě. Punch vše vyřeší po svém. Stejně tak, jako se následně vypořádá s Judy a dalšími postavami. Ovšem když nakonec přijde smrt, jde do tuhého. Jak to dopadne? Kdo ví.

Za možnost setkat se s ním by dal cokoliv. Pro Kurta Cobaina byl Sid Vicious modlou, celoživotním vzorem. Ale zrovna v této chvíli se to fakt nehodí. V této chvíli, která už za pár okamžiků vstoupí do dějin světové rockové muziky. A Kurt vstoupí do… to se můžeme jen dohadovat. Každopádně do smutně proslulého Klubu 27. Píše se 5. duben 1994.

Rockové legendy Kurt Cobain a Sid Vicious se samozřejmě nikdy reálně nesetkaly. Ale co nezmůže osud, dokáže třeba hlava plná heroinu, usilovné přání v minutě mezi životem a smrtí, magie poslední noci… nebo neodbytný fanoušek.

Jaké to je, když si vaše písně zpívají miliony lidí, a přesto máte pocit, že neslyší, co jim chcete říct? Když vás neúprosně sráží k zemi to, co vás mělo vynést k oblakům? Když peníze, sláva, pokořené rekordy a zářezy v hudební historii pro vás nemají žádnou hodnotu? Co potom zbývá, na čem by člověku skutečně záleželo?

Příběh o velké i malé historii, síle společenství a potřebě demokracie, svobody a nezávislosti – hodnotách důležitých i pro ty nejmladší občany. Z loutkového představení se děti dozvědí, jak vypadal svět, který si pamatují jejich rodiče a prarodiče z dětství. Seznámí se s postavami jako Wałęsa a Jaruzelski, zjistí, kdo byli zomovci a co dělala bibule v pohovce. Bude to trochu šílená cesta osmdesátými léty jak pro děti, tak pro jejich rodiče, vyprávěná srozumitelným způsobem. „Bibuła w tapczanie“ („Bible v pohovce“) v režii Michała Derlatky je dárek pro děti u příležitosti 45. výročí revoluce Solidarity.

Nejenže se objeví fronty na toaletní papír, kontrolované hovory, ocet v obchodech a cenzura, ale také nepoctivé volby, ve kterých se zúčastní i mladí diváci. Na scéně ukážeme strasti a sny lidí, kteří museli žít v době PRL, jejich boj za svobodu, zamotanou realitu a historické události osmdesátých let, a to všechno očima dvou dělníků z loděnic, kteří se rozhodli přečkat těžké časy uzavření v bedně… a vyjdou z ní dnes po 35 letech. Čeká je lepší budoucnost?

Honza si rád dělá věci podle sebe. Nebojí se být jiný než ostatní. Až si o něm všichni myslí, že je ťuk ťuk na hlavu, prostě – hloupý. Nebát se být za hlupáka, to je jedna věc, ale co nebát se draka, který přiletí rozsévat svou hrůzovládu? Zvládne to Honza? No to víte, že jo. A ještě lepší je, že vy to zvládnete taky. Můžete se zapojit – tak, jak budete chtít.

O hledání rovnováhy ve světě emocí.

Příběh o obyčejném chlapci s neobyčejnou fantazií, ve kterém jsou hlavními navigátory zvědavost, odvaha a touha po nespoutanosti.

Inscenace otevírá témata zvládání emocí, jako je hněv a frustrace, ale také potřeba bezpečného přístavu pro jejich zpracování.

Tvůrčí tým režisérky a scénografky ze slovenského divadelního uskupení ODIVO vytvoří na scéně upcyklovanou inscenaci z cyklistických součástek a přírodních materiálů.

Jedna cela a politický vězeň jako symbol vzdoru. Na motivy jediné předlohy pro nonverbální divadlo z pera Václava Havla.

Václav Havel na začátku roku 1989 sepsal v dopise své ženě z cely absurdní frašku o tom, co to znamená být trestancem. Jde o jediný Havlův text, v němž se objevují instrukce k vytvoření nonverbálního divadla.

Libreto, napsané pod názvem Perpetuum mobile, zaujalo uměleckého šéfa Laterny magiky Radima Vizváryho. K režii oslovil Petra Boháče, který spolu s performerem Romanem Zotovem-Mikshinem připravuje inscenaci vyprávějící příběh jednoho bezejmenného vězně.

Kromě Havlovy vězeňské zkušenosti a jeho textu jsou dalšími inspiračními zdroji osobní svědectví běloruské vězeňkyně svědomí Paliny Šarendy-Panasjuk, výtvarné instalace a vyprávění čínského disidenta a umělce Aj Wej-weje nebo slova pronesená současnými ruskými politickými vězni v soudních síních.

Inscenace využívá prostředky fyzického divadla s výrazným přispěním videoprojekcí.

Objevte s námi všechny důvody, proč žít. Silný, dojemný i vtipný divadelní zážitek o hledání smyslu života a radosti v každodenních maličkostech. Interaktivní monodrama vtáhne diváky přímo do děje a ukáže příběh mladé ženy, která si od dětství píše seznam věcí, kvůli nimž stojí za to žít.

Inscenace citlivě otevírá akutní téma duševního zdraví, které se dotýká stále více mladých lidí. O vážných věcech ale mluví s nadhledem, humorem a lidskostí. Ukazuje také perspektivu, na kterou se často zapomíná – jakým způsobem se duševní nemoc rodiče odráží v životě dítěte.

Autentický příběh otevírá těžké téma a nabízí inspiraci, jak neztratit hlavu ani v náročných chvílích.

Každé uvedení je navíc jedinečné díky zapojení publika!

Běženci 1915 je divadelní představení založené na knize Anety Prymaki-Oniszk „Bieżeństwo 1915. Zapomniani uchodźcy“. Děj vychází z příběhů obyvatel východního Polska, kteří byli po vypuknutí první světové války nuceni carskými úřady k evakuaci do hloubi Ruska.

Představení vytvořil tým tvůrců z Polska a Běloruska a produkoval jej BYteatr – kolektiv běloruských divadelníků působících ve Varšavě, kteří museli z politických důvodů opustit Bělorusko. Osobní zkušenosti členů skupiny spojené se ztrátou vlasti a budováním života od začátku v nové zemi doplní a posílí příběhy běženců z roku 1915.

Strhující zpověď ženy o hledání spravedlnosti v soudním systému, který má tendenci před znásilněním zavírat oči. Marie Štípková v české premiéře světově proslulého monodramatu za hudebního doprovodu Markéty Ptáčníkové.

Monodrama ověnčené Cenou Laurence Oliviera za nejlepší hru roku 2022 přineslo mimořádnou hereckou příležitost pro Marii Štípkovou. Strhující zpověď obhájkyně Tessy Ensler se zaměřuje na to, jak moc se může lišit subjektivní zkušenost s tím, co považuje za skutečnost justice.

Dynamické soudní drama, které připomíná dokonale odsýpající sportovní zápas, nechává nahlédnout do právnické taktiky a techniky kladení otázek, jež často vedou k ospravedlnění mužů nařčených ze znásilnění. Zároveň je však osobním příběhem ženy, jež i přes znalost pravidel hry náhle ztrácí víru ve spravedlnost. PRIMA FACIE / Na první pohled je inspirováno reálnými případy znásilnění, před nimiž zákon zavřel oči.

Dne 14. června 1894 došlo k výbuchu v karvinském dole „Franciszka“, který se rozšířil do šachet „Jan-Karol“ a „Głęboki“. Jednalo se o jednu z největších důlních katastrof té doby, na kterou připomíná symbolický hrob 235 obětí této tragédie na hřbitově ve staré Karvině. V důsledku důlních škod a s nimi souvisejícího bourání budov již toto město neexistuje, zachoval se pouze kostel sv. Petra z Alkantary.

V Karvině se narodila Karin Lednická, autorka románu „Křivý kostel“, který si vysloužil vysoké uznání jak u kritiků, tak u čtenářů, a také Renata Putzlacherová, autorka dramatizace první části chystané románové trilogie. Jejími hrdinkami jsou především vdovy a sirotci po hornících, a v centru staré Karviny, která na jevišti ožívá, stojí kostel, tichý svědek historie.

Vypravěč:

„Karviná… Bývalá vesnice, proslulá zelenými pastvinami porostlými šťavnatou trávou. Když se v této oblasti objevila bohatá ložiska uhlí, zmizely z této krajiny krávy a na úrodných půdách a loukách začaly vyrůstat šachty. Zvon na věži kostela svatého Petra z Alkantary zde zněl ještě předtím, než se krajina Karviny začala měnit. I kostelní věž je dnes jiná. Ta původní byla vysoká, strmá a mohla se každou chvíli zřítit, protože tam, hluboko pod zemí, která se občas chvěje, pracují den i noc horníci.“