Historie Těšínského divadla

„Zpočátku jsme měli obrovské nadšení, prázdnou kapsu a hlavu plnou snů.“

– Emil Vávrovský

Když v roce 1945 skončila druhá světová válka, začalo vznikat na českých územích množství kulturních institucí, které se snažily obnovit společenský život a navázat na přerušené tradice. Mezi nimi bylo i budoucí Těšínské divadlo, které působilo pod kuratelou Národního divadla moravskoslezského.

První nadšenci tvořili pod vedením Antonína Kryšky doslova z ničeho – zkoušeli ve volném čase po pracovní době, scházely jim vhodné prostory i finance. Dne 6. října 1945 pak v nevytopeném sále na Střelnici odehráli první premiéru, a to Noc na Karlštejně Jaroslava Vrchlického.

Brzy však přišel zásadní problém: divadlo formálně neexistovalo a zemský úřad nařídil zastavit činnost. Bylo nutné založit správní družstvo a získat pozitivní posudek, který vypracoval ostravský ředitel Jiří Myron. Díky toho mohlo divadlo pokračovat v činnosti a zároveň se osamostatnit.

Zakladatelé si stanovili poměrně ambiciózní cíle: obsloužit desítky obcí stovkami představení, vytvořit zájezdovou síť, založit operetu, vybudovat dílny, krejčovnu, malírnu, truhlárnu, sklady a administrativní zázemí. Mnohé z těchto snů se přeci jen podařilo naplnit, třebaže se zpožděním desítek let.

Finanční stabilitu přinesl divadlu rok 1948, kdy bylo zestátněno, cenou za to byla ale přísnější politická kontrola a vyloučení těch členů souboru, kteří neodpovídali požadavkům režimu. V padesátých letech prošlo divadlem několik českých legend, jmenovitě například Josef Karlík, Bořivoj Navrátil či Josef Somr. Přestože byla jejich těšínská zastávka velmi krátká, často na ni s láskou vzpomínali.

Tato éra se rovněž nesla v duchu velkých proměn, které přinesl nový ředitel Josef Zajíc. Nejdůležitějším aspektem bylo navázání spolupráce s divadlem v Bielsku-Białej a jeho ředitelem Aleksandrem Gąssowskim, které postupně vedlo k založení druhého stálého souboru. Pod vedením Władysława Niedoby se v roce 1951 narodila Polská scéna, kterou tvořili herci z řad ochotníků působících při PZKO. První premiérou byla hra Aleksandra Maliszewského Wczoraj i przedwczoraj. Dramaturgie Polské scény byla zpočátku určovaná českým vedením, s nástupem dramaturgyně Wandy Cejnar na konci 50. let se pak konečně začala zaměřovat na polské tituly, které ovšem doplňovala o témata spojená s regionem.

Polská scéna rychle získala silné publikum, hrála na desítkách štací a stala se důležitým symbolem česko-polského soužití v regionu. S historií Polské scény je rovněž spjato množství výrazných jmen: Leszek Wronka, Renata Putzlacher, Halina Paseková, Karol Suszka a další.

V roce 1961 se konečně mohly obě scény přestěhovat do vlastní budovy, která byla postavena podle projektu Zdeňka Vávry a Jana Černohorského, který měl být původně kulturním domem.

Následující desetiletí proměňovaly divadlo především ve vztahu k politickému vývoji doby, nejostřejší změny pak přirozeně přinesl revoluční rok 1989. Těšínské divadlo, stejně jako jiné divadelní instituce, se ocitlo v náročné ekonomické situaci. Otevření hranic přineslo nové formy zábavy a pokles návštěvnosti. Divadlo muselo snižovat stavy a redefinovat svou tvorbu. V porevoluční atmosféře se spojilo se Solidaritou a vznikl festival Na hranici (dnes Bez hranic). V roce 2000 pak divadlo uspořádalo první ročník Festivalu divadel Moravy a Slezska.

Na začátku nového tisíciletí bylo také Těšínské divadlo začleněno mezi instituce zřizované Moravskoslezským krajem a nově nabytá stabilita umožnila v roce 2008 připojit k divadlu Loutkovou scénu Bajka. Do té doby autonomní polské loutkové divadlo tak bylo zachráněno před zánikem a od roku 2010 začalo hrát také v češtině.

V roce 2021 byla otevřená v bývalé kotelně Malá scéna a o dva roky později byla zahájena rozsáhlá modernizace divadla, která vedla k revitalizaci budovy, ale také k založení Těšínského divadelního a kulturního centra (TDKC) – čtvrté scény, která zajišťuje vzdělávací a doprovodné aktivity.