NEBESKÁ TKADLENKA

Seznamte se s umělci spolupracujícími s BAJKOU:

Režisérka a herečka Dora Bouzková

Cena ASSITEJ 2022 “za dlouhodobě originální a inspirativní autorskou divadelní tvorbu pro děti, při které plně využívá možností loutkového divadla. Její práce se vyznačuje nadhledem, nadsázkou a schopností sdělovat hluboké myšlenky a silné příběhy odlehčenou a hravou formou, přístupnou i nejmenším divákům”. 

Divácká cena a cena poroty za odvážnou jevištní osobnost v původním představení „Příběhy malé Lupitiny González“ na Mezinárodním festivalu Puppet is a Human too 2021 (Varšava, Polsko)

Nominace na CENU THÁLIE 2020 v kategorii LOUTKOVÉ DIVADLO za výkon v představení „Nedopečený koláček“.

V divadelní branži je spíše výjimkou. Daří se jí skloubit divadlo s fungováním rodiny. Má sedm dětí a po mamince mexické kořeny. K oceněním přistupuje s rezervou, divadlo v jejím provedení je zasazené do života, přirozené a naplněné životní moudrostí. Setkání s ní bylo pro nás zkušeností vetkanou velmi hluboce.

Dora Bouzková:

Když jsme čekali druhé dítě, můj muž ještě studoval a já jsem se rozhodla, že zkusím doktorské studium na DAMU. Stipendium bylo lákavé. Věnovala jsem se té práci opravdu poctivě, obhájila jsem ji po deseti letech, téma mojí práce bylo „Stav proudění“. A právě ten flow mě ve tvorbě fascinuje. To, jak to všechno plyne, jak se to všechno samo začne dít. Ze zkušenosti vím, že pokud něco příliš drhne, znamená to, že pro některé věci ještě nenastal ten správný čas. Někdy je třeba počkat, aby se podmínky sešly a aby se to, co se člověk snaží vytvořit, vetkalo do různých okolností.

S mým mužem jsme chodili na přednášky profesora Vladimíra Mikeše a ten říkal nádherné věci. Třeba, že člověk vysílá na jevišti takovou energii, jakou má v životě. Pokud člověk není sám sebou, pak i když bude na jevišti sebelíp jako herec řemeslně vybaven, stejně energie, kterou bude vysílat, nebude stoprocentní.

Čím víc se pohybuji v umění, tím víc to vidím. Jde právě o to proudění.

Máš nějaké cíle, nějak svou cestu směřuješ, nebo dovoluješ věcem spontánně plynout?

Dora Bouzková:

Jsou období, kdy se člověk potřebuje pojmenovat jakoby znovu i v životě, i v práci, vědět jak a kam dál. Chci dělat v životě něco, co mi dává smysl. A nemusí to být divadlo. Aby to nebylo jen pro plat, ale aby mi to vracelo energii zpátky. Jakmile tomu já dávám víc, než se mi vrací, nefunguje to.

Potkala jsem lidi, kteří celý svůj život obětovali divadlu, anebo rodině… Ale ztratili pak sami sebe.

Velmi inspirující je pro mě Tvoje práce s herci, která předchází jevištní práci na představení. Začínáš ten proces od vzájemného propojení herců, ale i propojení všech nástrojů - těla, řeči a mysli u herců samotných. Od budování citlivosti na sebe sama i na sebe navzájem.

Dora Bouzková:

Inspirovaly mě různé workshopy a spojuji to s tím, co baví mě.  Je to moje třetí režisérská výzva a také hledám, jak tu práci uchopit. Většinou si věci sama vymýšlím, hraji sama, takže si je i sama dělám, jenže když člověk komunikuje sám se sebou, je to zcela jiná úroveň, než když chceš svoji představu komunikovat s druhými. Zároveň velmi ctím to, co vychází z herců samotných. 

Právě proto se mi osvědčilo, když první fáze zkoušení není až tolik o daném představení, ale o tom slaďování se, to považuji za velmi důležité i pro mě. Já tomu říkám, že si potřebuji ty lidi „očuchat“. Každý jejich denní prožitek se stává součástí toho, s čím pracujeme. Považuji za důležité, aby prostor ve tvorbě byl bezpečný, aby se tam všichni cítili dobře. Pak mohou vzniknou přesně ty věci, které vzniknout mají. Tehdy může být člověk upřímný, otevřený a nechat věci se dít.

Je téma odcházení, smrti, které se objevuje v našem představení, tématem pro děti?

Dora Bouzková:

Z mé zkušenosti se se smrtí mnohem lépe vyrovnávají děti. Nemají předsudky, připoutanost, bolest považují za přirozenou součást života, nepovažují ji za špatnou. Bolest není nic špatného. Děti o tom často chtějí mluvit a ptají se. To téma tady je, nemůžeme dělat, že není. Smrt je součástí života. V Mexiku se smrt oslavuje tancem, muzikou, hostinou. Podle legendy duše, na které se vzpomíná, žijí v zemi vzpomínek, a teprve když už není nikdo, kdo by vzpomínal, odcházejí.

Snad naše představení bude inspirovat velké i malé diváky k vzájemné výměně postřehů, a to je dobře. V naší společnosti často ta zásadní témata, jako porody a smrt, jsou posunuté někam na okraj, jako by byly špinavé. Přitom jsou přirozenou součástí života. My hrozně řešíme ten život mezi tím. Soustřeďujeme se na to, abychom nashromáždili věci, výkony, ještě lepší výkony, víc peněz, a ještě lepší práci.

Když se zas a znovu vracíme k tomu, co je zásadní, tlak a ambice mizí a užíváme si v životě právě ten stav přirozeného proudění. Kdy se věci dějí samy tím nejlepším způsobem.

Dovolím si ještě zmínit postřeh Katarzyny Jackowské-Enemuo, autorky knižní předlohy představení Tkaczka chmur: Smrt, odcházení, nemoc jsou zkušenostmi, které nás neopustí za měsíc nebo za rok. Je to něco, co se vetkává do našich životů a způsobuje, že dozráváme a procházíme životem moudřejší. 

Naše představení je však především o lásce, blízkosti, touze si navzájem pomáhat a chránit se, o tom nejkrásnějším, čím blízké a srdečné vztahy v rodině mohou být.