KOUZELNÁ FLÉTNA

https://www.ostravan.cz/84069/opera-v-podani-cinoherniho-souboru-kouzelna-fletna-v-tesinskem-divadle-prijemne-prekvapila/

Pravda a láska zvítězí...

            Probíhající sezóna České scény se nese v duchu Mozarta – po skvělé inscenaci Amadeus nasadila rovněž jedno z děl tohoto hudebního velikána, Kouzelnou flétnu. Singspiel uváděný spíše na operní scéně odhalil v plné šíři potenciál herců České scény a Bajky, která na realizaci spolupracovala. Vedle nich hostuje v inscenaci Katarzyna Kluz z Polské scény a několik dalších hostů, například operní pěvkyně Markéta Zahnašová obsazená do role Královny noci. Vzhledem k omezeným možnostem scény byla hudba nahrána s Jihočeskou filharmonií České Budějovice pod vedením dirigenta Vojtěcha Spurného a na scéně se pak ozývala v reprodukované podobě. 

            Důraz je kladen na morální hodnoty a tezi, že pravda je osvobozující, není však snadné ji najít. Průvodcem v hledání je divákům Tamino (Tomasz W. Przybyla), který na žádost Královny noci (Markéta Zahnašová) zachraňuje její dceru, princeznu Paminu (Bára Vidomská). Przybyla potvrdil svůj pěvecký talent, jenž si mohli diváci vychutnat v několika různých polohách, herecky pak Tamina vykreslil skrze rozmáchlá gesta jako energického, ale velmi roztržitého mladíka. Vidomská vytvořila povahový protiklad – její Pamina je rozhodná, odhodlaná a nebojácná, a to navzdory nehezkým situacím, se kterými se potýká, například zavržení ze strany matky. Hostující operní pěvkyně Zahnašová pak ozdobila inscenaci zpěvními kreacemi, se kterými se publikum v Těšínském divadle příliš často nesetkává.

            Pohádkový charakter příběhu se odráží mimo jiného ve zjednodušeném zobrazení lásky mladého páru, jehož vzájemná oddanost se postupně stává motivací vytrvat v těžkých zkouškách. Zatímco původní dramaturgie textu vnímala ženy negativně v souladu s jejich dobovým postavením, v této realizaci se Pamina postupně stává Taminovou oporou a doprovází ho do stavu osvícení. Královna noci je pak spíše obrazem zlých událostí, které se mohou v životě člověka stát, než kritikou ženského pohlaví.

            Špetku naděje v sobě nesla polarizace dobra a zla odrážející se v počtech stoupenců obou hlavních antagonistů, které dávaly tušit, kdo nakonec zvítězí. Po boku Královny noci stály pouze tři dámy (Eliška Adamovská, alternace Katarzyna Kluz, alternace Markéta Słowiková), které vytvořily úchvatné pěvecké trio, ve němž barevnost hlasů nahrazovala mimiku ukrytou pod maskou a množstvím třpytek. Naproti tomu se Sarastrův lid a věrní na scéně objevovali v počtu až čtyřiceti postav, což vedle dramaturgického důrazu na kouzelníkovu pozici v mocenské struktuře příběhu zvyšovalo rovněž spektakulární dojem z inscenace.  Že zrádce se najde všude pak dokazoval Monostatos (Miroslav Liška), později zběh hledající útočiště u Královny noci, jenž byl v historii vykreslován jako karikatura černošského služebnictva. V inscenaci je zobrazen spíše jako gangster z béčkové komedie, což způsobuje kontrast jeho kostýmu oproti ostatním, který spočíval především v tričku s nápisy v metalovém stylu a výrazný stříbrný řetěz. Postava funguje jako kritika pokrytců, kteří se za rouškou služby starají o naplnění vlastních tužeb, což skvěle podtrhovala Liškova práce s polarizací hlasu, kterým křivě projevoval něhu i hrubě vyhrožoval; zmíněný prvek kostýmu se tedy jevil jako nadbytečný.

            Postava Sarastra (Zdeněk Klusák) už od nástupu na scénu dával tušit, že na srdceryvném popisu únosce dcery z úst Královny něco nesedí. Klusák dal své postavě eleganci a noblesu, jeho gesta jsou velmi umírněná a hloubka jeho hlasu místy přiková posluchače k sedačce. Jakoby mír jejich pána přešel i na Prvního (Tomáš Hába) a Druhého kněze (alternace Denis Kuboň), jejichž vznešené postoje byly narušovány pouze v interakcích s Papagenem (Kryštof Malec), ve kterých se měnili na chápající, ale frustrované otce a dali tak svým postavám lidštější tvář.

            Příběh Papagena se proplétal hlavní linkou a dodával příběhu odlehčující komediální aspekty. Přestože vyrazil na pouť nedobrovolně a nedokázal splnit své úkoly, nakonec se i nad ním štěstí slitovalo. Pakliže byl Tamino roztržitý, Papagena mohu označit jedině jako neusměrnitelného – jeho energii bylo jeviště málem malé, ale v okamžiku, kdy by se podobné pištoření mohlo zdát nesnesitelným, odhalila se jemnější část jeho srdce, které zkrátka jen toužilo po skutečné lásce. Tu našel v náruči Papageny (Daniely Sedláčkové), jež svým energickým tancem dokázala, že jsou s Papagenem v perfektním souladu.

            Pohádkový nádech inscenace podtrhovaly také vložené loutkové výstupy souboru Bajka, ve kterých na scéně ožíval ohromný had i kousek historie – jedna z prvních situací, kde Tamino prochází krajinou, připomíná konstrukcí barokní scénu užívající mechanický systém k výměně kulis. Jeho ilustrativní funkci zastoupili loutkoherci, v němž skvělou souhrou souboru oživili například monstrózního hada požírajícího Tamina. Kromě toho připravila Bajka několik doplňujících loutkových vstupů, z nichž chci vyzdvihnout především oživlý stůl plný pochutin vnášející do příběhu špetku magie. Velmi rozkošné bylo také divadlo na divadle, v němž se odehrávaly obrazy Papagenovy a Papageniny budoucnosti, ta však byla v jednom kratičkém momentu vykreslena až příliš obrazně.  Anotace inscenace láká rodiče s dětmi na pohádku, příliš explicitní obraz sexuálního vztahu (i přesto, že se ho snažila Daniela Sedláčková zakrývat) tak působil spíše nevhodně.

            Již zmíněné baroko se odrazilo v celkové spektakularitě výpravy. Scéna Jaroslava Milfajta se odkazuje na zednářské učení, jehož byl Mozart přívržencem a opticky zvětšuje prostor, zvláště skrze motivy antického chrámu. Svůj podíl má také šachové pole na podlaze, které současně odráží motivy narace a polaritu mezi dobrem a zlem. Režie následně využívala nejen portály scény, ale také vstupy do hlediště, takže se divák mohl cítit zcela vtažen do situace. Kostýmy Aleny Schäferové jedním slovem září – dominujícím prvkem jsou třpytky a v případě Sarastrova lidu bílé róby a zlaté helmy spojující egyptskou kulturu (z níž čerpali zednáři) a motiv osvícení. Taminovo hledání pravdy se odrazilo i v jeho kostýmu, kterým připomínal průzkumníka z džungle. Stejně jako již zmíněný Monostatos, jsou výrazně odlišeni na vizuální úrovni i Papagena a Papageno, v jejich případě ale odlišnost zapadá do celkové konstrukce inscenace – na rozdíl od ostatních postav hledajících pravdu v hlubokých filozofických myšlenkách, jejich radost vyplývá z prosté lásky k druhému a jejich kostýmy tak nevyčnívají, ale zachovávají výrazné barvy, které rozzařují až herecké výkony představitelů.

            Současnost je příliš přehlcená informacemi, se kterými neumíme pracovat. Schází kritické myšlení a v případě odlišných výstupů může dojít i ke zbytečným rozporům mezi blízkými. Uvedení inscenace pojednávající o nutnosti poznat pravdu a odlišit ji od nebezpečných lží není jen prázdnou frází, ale důrazným apelem na společnost. Sarastros pravil o Taminovi „je něco víc, je člověk“. Jsme lidé a nemáme božskou moc, která by nám umožnila uzpůsobit svět naším potřebám, ale jsme lidé – máme si uvědomit zodpovědnost, jakou máme vůči sobě a lidskost, která nás zavazuje vůči světu. Vytvářet klamné zprávy a podporovat nenávist vlastně znamená jít proti sobě samým, a jakákoliv podpora zla pak znamená nést spoluvinu. Není tedy nic zodpovědnějšího, než učit spravedlnosti a rozvážnosti od kolébky, jako se o to snaží pohádková Kouzelná flétna.

Magdalena Marie Franková

Psáno z premiéry 16. 3. 2024.