NEUVĚŘITELNÁ CESTA LEVÉ PONOŽKY

SEZNAMTE SE s umělci spolupracujícími s BAJKOU, loutkovou scénou Těšínského divadla

Tomáš a Hana Volkmerovi spolupracují s Bajkou od sezony 2010/2011. Soubor se vždy těší na tuto vřelou a přátelskou tvůrčí práci. Připomeňme tituly, na nichž se již podíleli: Malenka, Pojďme spolu do Betléma, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Pohádka pro peřinu, Císařovy nové šaty a Kvak a Žbluňk.

Nyní se podílejí na vzniku naší nejnovější premiéry NEUVĚŘITELNÁ CESTA LEVÉ PONOŽKY, inspirované knihou polské autorky Justyny Bednarek Neuvěřitelná dobrodružství deseti ponožek (premiéra 12.11.2021). Volkmerovi tímto dárkem obdarovávají nejen malé i velké diváky Bajky, ale i soubor, který byl touto spoluprací nadšen a velmi si ji užíval. Na výsledek – laskavé a moudré představení – jste srdečně zváni.

Tomáši, pocházíte z loutkohereckých rodin?

T: Můj tatínek Jiří Volkmer byl vynikající, talentovaný a uznávaný loutkoherec Divadla loutek v Ostravě. Nikdy mě cíleně nevedl k tomu, abych se stal loutkohercem nebo abych se nějak zabýval divadlem, prostě mě už v raném dětství brával s sebou „do práce“, do divadla. A tak se spíše mimoděk stalo, že jsem divadlem načichl. Zvláště divadlem loutkovým.                       Propadl jsme té obdivuhodné magii oživlé neživé hmoty.

Hanko, jaké poselství si ze své rodiny nesete, co byste rádi předali svým následovníkům?

H.:  Neříkat si, že něco nejde. Jde. A co chci vyzkoušet, mohu. Ze strany mého otce si nesu poselství „pukajících pupenů“. Zpomalení a zastavení.

Čím vás kniha Justyny Bednarek inspirovala?

T: Líbí se mi, že Justyna Bednarek ten iracionální jev - ztrácení, mizení jedné ponožky z páru – vysvětluje potřebou ponožek emancipovat se a dokládá to rozličnými příběhy většinou velmi aktivních ponožek. A také představa, že ponožka, kterou nemohu najít, někde pomáhá, například smutnému medvídkovi, nebo zachraňuje svět, mě uklidňuje.

Váš záběr, Tomáši, je velmi široký, jste herec, scénograf, výtvarník, režisér. Co vzniká nejdříve… jaké máte sny … výtvarné nebo literární?

T: Asi prvotní a řekněme nejosobnější je rovina obrazná, výtvarná.

Hanko, věnujete se také pedagogické činnosti a vymýšlíte různé edukační programy, o co vlastně jde a jaký to má význam pro diváka nebo studenty?

H: V Divadle loutek Ostrava působím jako divadelní lektorka, což je u široké veřejnosti zatím ještě ne zcela známá pracovní pozice. Jedná se o propojování divadla a vzdělávání. Vymýšlím tedy umělecko-vzdělávací programy pro děti a mládež, pedagogy a také pro rodiny s dětmi, například loutkářské dílny, ve kterých se žáci seznamují s divadelním provozem a s prací tvůrců představení. Jednou za rok pořádáme akci s názvem Jarní putování zákulisím divadla. Spolupracuji také na organizaci prázdninového loutkářského festivalu Pimprléto s mnoha doprovodnými akcemi. A na konci prázdnin jsme již dvakrát uspořádali snídani s pedagogy nad katalogem DLO v kavárně. Bylo to moc fajn.

S jakým sdělením obsaženým v představení byste se rádi podělili s dětským divákem a s jakým s dospělými?

T: Že věci i lidé patří k sobě. A jistým způsobem na sobě závislí.

Co je v příběhu naznačeno jemnou linkou a neměli bychom to opomenout?

H: Nezapomenout zalévat kytičky. A občas může být na místě i někoho lehce kousnout.

O jaké svobodě to paní Bedýnková mluvila?

H: O svobodě být sám sebou. Být opravdový. Přijmout se takový, jaký jsem. A také jednat podle svého srdce. Děti jsou v tomto ohledu daleko autentičtější, spontánnější a své. A je právě na nás dospělých to podporovat a neutlouct nesmyslnými příkazy a zákazy.

Pro ty, kteří přemýšlejí o tom, stát se loutkoherci

T: Už to, že se někdo cíleně chce stát loutkohercem, je vzácné. Není to žádné prestižní herecké povolání. Pokud o tom vážně přemýšlí, znamená to pro mě, že někde ve skrytu duše anebo vědomě podlehl magii oživlé hmoty. Má v sobě pokoru, že nikoli má persona, ale ten neživý předmět v mých rukou se díky mému kouzelnictví, animaci může stát postavou, která v přihlížejícím, v divákovi může vyvolat emoci.

Cestujte po světě, jezděte na rozličné festivaly loutkových divadel. Absolvujte workshopy s těmi nejlepšími. A nejen v oblasti loutkového divadla, ale i v oblasti tance, pohybu, práce s hlasem, hudby…  

Proč je v dnešní době rychlých technologií a vjemů loutkové divadlo důležité a v čem je přínosné. Důvod, proč na naše představení přivést děti od 3 let. 

T: Moderní technologie, média jsou součástí naší reality. Jsou to ale jen prostředky. Používáme je, ale není nutné jim podlehnout. Spíše je nešťastné, že své děti k těmto neživým médiím odkládáme a nesdílíme s nimi jejich zážitky, emoce.

Divadelní představení, nejen loutkové, a nejen pro děti, je událost, při níž se potkávají živí lidé v konkrétním čase, v konkrétním prostoru. Tady a teď je vyprávěn příběh, vše je autentické. V tomto je pro mě divadlo nezastupitelné. Je to svátek.

Choďte do divadla! V divadle je spousta úžasných, dospělých dětí, se kterými stojí za to se potkat.

Tomáš Volkmer – divadelní režisér, grafik a scénograf Divadla loutek Ostrava a také spolupracující lektor při umělecko-vzdělávacích programech. 

Hana Volkmerová – dramaturgyně, scénáristka, pracuje jako divadelní lektorka v Divadle loutek Ostrava

***********

Nyní vám představujeme dalšího z tvůrců, kteří se podíleli na vzniku této premiéry.   

Michal Sedláček spolupracuje s Bajkou od sezony 2017/2018. Komponoval hudbu k představení Pinokio, hostoval i jako herec v Císařových nových šatech. Nyní se můžete těšit na Michalovu hudbu v představeních Hobit (premiéra 3. 12. 2021) a Neuvěřitelná cesta levé ponožky (premiéra 12. 11. 2021).

Michale, můžete nám říct něco o sobě?

Jsem člověk, který má obrovské štěstí, že se může živit tím, co ho baví.

Jsem vášnivý sběratel herních konzolí.

Jsem možná až chorobný snílek a idealista.

Na co byste nás pozval, třeba i s dětmi?

Kromě představení, která dohrávám v Divadle Petra Bezruče, a projektů v Míru, bych určitě rád pozval rodiče s dětmi na Janáčkovu filharmonii Ostrava, kde čtvrtletně uvádíme představení pro děti v rámci programu D. Je to, dle mého názoru, velice příjemný způsob, jak dětem představit klasickou hudbu.

Jste všestranný umělec, co je však vaší srdeční záležitostí?

Když je příliš divadla, rád utíkám za hudbou, když je hudby nad hlavu, rád si čtu a nejlépe v horké vaně, ale vanu teď v novém bytě nemáme, a tak se zase musím spokojit s divadlem.

Tvá první dětská setkání s loutkovým divadlem…, nějaká zajímavá vzpomínka?

S loutkovým divadlem jsem v kontaktu v podstatě hned od narození, jelikož v té době oba rodiče (Lenka a Jiří Sedláčkovi) hráli v ostravském Divadle loutek, takže jsem vyrůstal v divadelním prostředí mezi loutkami a herci, kteří si se mnou hrávali. Dokonce jsme se takto setkali i s Tomášem Volkmerem (režie, scénografie Neuvěřitelné cesty levé ponožky, TD BAJKA). Pamatuji si, že v době, když se stavěla nová budova pro loutkové divadlo, stál Tomáš na štaflích a maloval ve foyeru strop. Moc jsem to obdivoval. Přistoupil jsem k němu a daroval mu ústřižek placaté žvýkačky. V podstatě to bylo mé první ohodnocení Tomášova umu a vyjádření mého obdivu, který stále trvá. Jen už jsem mu dlouho žádnou žvýkačku nedal, budu to muset brzy napravit (smích).

Vyrůstal jsem ve slavné loutkové éře, na kterou se nedá zapomenout. Mohu zavzpomínat, a zároveň potvrdit, že na představení Půjdem spolu do Betléma, Oberon, Ondráš, Kytice, Tygřík Petřík bych s chutí zašel i dnes. 

Jak se mají vaše ponožky?

Moje ponožky se vyznačují tím, že uznávají punk a neustále vytvářejí designové díry. Někdy v oblasti palce, jindy v místě malíčku. A nyní se u mých ponožek rozmáhá takový nový nešvar, který se projevuje degradací látky v oblasti paty, která se začíná různě šmodrchat. Takže mé ponožky drží pospolu, ale ne pohromadě... jestli mi jako rozumíte. Není to dlouho, co jsem do svého chovu dokoupil deset párů ponožek. Doufám, že si holky mezi sebou porozumí a nebudou se navzájem postrkovat, ať už kvůli barvě, anebo kvůli punku. A pokud vyrazí na nějaký výlet, věřím, že se mi v pořádku do zimy, kdy je potřebuji nejvíce, vrátí.

Hudba, která vznikla k představení NEUVĚŘITELNÁ CESTA LEVÉ PONOŽKY, navazuje na současné hudební trendy, dostává se divákům rychle pod kůži. Člověk by si hned trochu zajamoval s herci. Jaká byla v tomto případě vaše hudební inspirace?

Chtěl jsem docílit hravé a rozpustilé hudby. Využíval jsem k nahrávání věci, které se mi doma povalovaly. Ale k tomu mě hlavně navedla Tomášova vize, která mi učarovala.

Michal Sedláček je Ostravan. Hrál v Divadle Petra Bezruče, nyní účinkuje v Divadle Mír (Chlap na zabití, Lakomec).