VYPRÁVĚNÍ INDIÁNSKÉ BABIČKY

SEZNAMTE SE s umělci spolupracujícími s BAJKOU, loutkovou scénou Těšínského divadla:

VÍT BRUKNER, s Bajkou spolupracoval při představení Velká policejní pohádka, nyní pro nás sepsal a režíruje VYPRÁVĚNÍ INDIÁNSKÉ BABIČKY.

Je členem pražského nezávislého alternativního loutkového divadla Buchty a loutky, hrajícího pro děti i dospělé, které vzniklo v r.1991 a patří k divadelní špičce nejen v Čechách, ale i v zahraničí.

Vítku, o vašem loutkovém divadle se už mluví jako o kultovním a jste zmiňováni i v divadelních encyklopediích. Jaký je vlastně váš příběh?

Končili jsme studium v 1990 r. já, Marek Bečka a Zuzka (Bruknerová). Radek Beran, Pepa Vondráček a Tomáš Zmrzlý o rok později. A tehdy Josef Krofta (režisér a pedagog) oslovil Marka. Zavolal mu totiž ředitel chebského divadla, že chce obnovit loutkové divadlo, které tam kdysi bylo a sestavit loutkový soubor. A Marek nás postupně oslovil. A tak jsme odešli do Chebu a zůstali tam dva a půl roku. V Chebu se tehdy vlastně nedalo dělat nic jiného. A tak jsme pořád zkoušeli divadlo a žili jsme v takové komunitě. Dělali jsme si v noci ohníčky a pořád jsme byli spolu a pořád jsme dělali divadlo, mluvili o něm. Hrozně jsme chtěli dělat divadlo po svém. Všechno kolem se (po revoluci) měnilo, a my byli nadšeni, že máme tu svobodu, že to nebude jako normální zaměstnaní a že si to budeme řídit sami. Bylo to hodně intenzivní.

Pak se spolupráce s divadlem začala naplňovat, narodil se nám syn. Bylo třeba se rozhodnout, co dál… Já jsem Pražák, takže nás cesta vedla domů.

Původně jsme měli název: Loutkoherecká skupina při Západočeském divadle v Chebu. Ale jednou jsme jeli na nějaký festival a tam se nás ptali, jak se jmenujeme. A my jsme zrovna četli Loutkáře a tam se psalo o Bread and Puppet (avantgardní divadlo 60. let z New Yorku) a my u toho jedli takové ty zapařené buchty v celofánu. A teď se legenda rozchází, kdo to vlastně řekl: „No tak se budeme jmenovat Buchty a loutky!“ A všichni jsme se tomu strašně smáli. „Pak se přejmenujeme…“ A název zůstal.

Do Prahy jste se vrátili jako „Buchty a loutky“. Svou základnu máte ve Švandově divadle. Hrajete ale po celém Česku i v zahraničí.

Jaké to je, hrát celý život loutkové divadlo, jaké to má klady, jaká úskalí?

Fyzično má svá úskalí, ale jinak je to strašně zábavné! Ta svoboda a uvolnění, vidíš, jak se to proměňuje. Dřív jsme dbali více na přesnost, dnes se zaměřujeme na komunikaci s divákem. My už spolu strašně dobře fungujeme, zkoušíme vlastně málo. My se sejdeme, všechno při kafi probereme. Dobře na sebe slyšíme.

Ale u každého představení se dotkneme něčeho, co jsme ještě nedělali. Ale řemeslo ovládáme, ten materiál nám ožívá pod rukama automaticky.

Když jsme začali, byli jsme zjevením mladého divadla, s postupy, které nikdo nedělal. Byli jsme takoví loutko-PANK. Postupně se ten scénický loutkový jazyk stal běžně používaným, takže jsme už vlastně mainstream.

Co Tě baví na Indiánech?

Dobrodružství. Svoboda. I v myšlení. Čas má jiný rozměr.

A taky jsem kdysi dělal nočního hlídač v Náprstkově muzeu a tam byla spousta indiánských artefaktů.

A taky mě vždy rozhořčovalo, jak civilizace úplně zdevastovala to složité obří etnikum.

Náš příběh VYPRÁVĚNÍ INDIÁNSKÉ BABIČKY čili „Mato Tope - Čtyři medvědi a putování pro červený kámen“ jsi sepsal sám na základně motivů indiánských legend.

Příběhem nás provází nekonvenční indiánská babička. Taková, jakou bychom si všichni přáli mít. Starostlivá, trochu praštěná, radostná, vtipná a moudrá. Přirozenou moudrostí bez předsudků. Dává pocit svobody a všeobjímající lásky potvrzující, že vše je ve světě tak, jak má být. Udržuje vyprávěním paměť kmene a předává jeho stále živou historii. Přijde mi velmi mocné, že indiáni stále drží tu tradici.

Máš nějaké indiánské přání do lapače snů?

Já bych si chtěl udělat své vlastní kanoe. Už jsem si našel i kurs. Má i zvláštní úchyt, kterým si ho můžeš dát na ramena a přenést přes horu k jiné řece .-)

Srdečně Vás zveme na premiéru VYPRÁVĚNÍ INDIÁNSKÉ BABIČKY!

A ještě překvapení v podobě indiánských receptů Vítkovy manželky Zuzanky, jejíž indiánské jméno zní Lilie polní :

Hlohová pomazánka:

Plody hlohu povaříme asi pět minut a propasírujeme.

Namočíme slunečnicové semínko, tak dvě hodiny.

Přidáme dvě lžíce olivového oleje,

dvě lžičky citronové šťávy,

majoránku, sůl a pepř.

Vše rozmixujeme a pomazánka je hotová. Mňam!

Kopřivové semínko (superpotravina ):

Nasbíráme semínko kopřivy a usušíme. Pak opražíme na pánvičce a je hotovo.

Sypeme do salátu, polévek, na rýži. Prostě do všeho.