Bylo nás pět

Z médií

Nová loutková inscenace Bylo nás pět na scéně těšínské Bajky aneb Divadlo hrou

SEZNAMTE SE S UMĚLCI spolupracujícími s BAJKOU:

Jirka Jelínek – skvělý režisér, herec, loutkář, frontman kapely Bombarďák, otec komiksové postavy Fagi

a Zdeněk Král – oceňovaný hudební skladatel se zaměřením na dětskou hudbu, spolutvůrce pořadu ČTV Hýbánky, autor dětských knih.

Společné tvoření

Jirka: Zdeněk to spočítal, dělali jsme spolu asi 30 představení, napsali asi 500 písní, v Divadle Husa na provázku, Divadle Minor, Divadle Spejbla a Hurvínka, v Malém divadle v Českých Budějovicích, v Divadle rozmanitostí v Mostě, v Nitře, Prešově, HaDivadle, v Národním divadle v Brně.

O představení

Představení bude ze své podstaty intimní, stejně jako je svým způsobem intimní kniha. Je to jako bychom si vyprávěli historky z našeho dětství. Podléhá to samozřejmě nějaké vlastní idealizaci. A Poláček, což mě na tom baví, má touhu pobavit. Vypráví proto, abychom se smáli, ale vedle běží moc pěkná rovina krásné nálady.

Funguje to tak, že já pak vyprávím na zkouškách svoje příběhy, které se s ním nějak pojí. Naše představení začíná a končí větou „Napadlo hodně sněhu…“ a hned se mi vybavila vzpomínka, jak jsem asi v 5. třídě vyšel ven v Labské kotlině, kde jsem bydlel, a tam sedělo malé dítě na malém svahu na pekáči a čekalo na to, až napadne dost sněhu, aby se mohlo svézt. A pro mě je to v něčem až dojemné a roztomilé. A přesně tak to mám s Poláčkem.

Pocity, které jsme měli jako děti spojené se sněhem, byly až mystické, zážitek krásy, nadbytku, svobody a tajemství.  

Pamatuju si ten pocit, to pozdvižení, když jsme byli ve škole a najednou někdo řekl: Sněží! A tak bych byl rád, kdyby naše představení bylo právě takové. Poláčkovsky hodně zábavné.

A rád bych, aby vneslo ještě jeden typ nálady. Proč máme rádi filmy Marečku, podejte mi pero nebo Škola základ života? Myslím, že nás atmosféra těch filmů vrací k nějaké naší stabilní chvilce v životě.

K pocitu bezpečí.

Jirka a loutky

Myslím, že místo, kde člověk vyrůstá, ho hodně formuje. Mě takto utvářelo město Hradec Králové a Divadlo DRAK. Od dětství jsem tam chodil na všechny hry. Dodnes si pamatuji některá představení, třeba od režiséra Krofty, jeho vtipy. Kroftovo divadlo bylo excelentní, ale i alternativní.

Pan Krofta o sobě říkával, že je „sedlák“. A tohle mě moc těší. Také to používám a říkám o sobě, protože chci, aby moje představení byla jednoduchá a jasná, aby je divák pochopil. Jsou ale vrstevnatá pocitově.

Když jsem dostal ve čtvrté třídě loutkové divadlo, bylo to asi tak, jako bych dnes dostal něco, co dnes děti dnes milují, třeba herní konzoli.

A později jsem potkal divadlo Buchty a loutky, o kterém jsem dříve jen slyšel, a byl jsem unešený. Později, když jsme už hráli vlastní divadlo (DNO) jsme je jednou zastavili na ulici a předvedli jim v průjezdu naše představení. A oni řekli: „Dobrý!“. Dodnes je mám hodně rád, takže jsem moc rád, že tady režíruje Vítek Brukner (Buchty a loutky).

O Poláčkovi

Pamatuji si přesně, kdy jsem slyšel poprvé Poláčka. Byly hluboké osmdesátky a já poslouchal tranzistor a František Filipovský četl o nějakém panu Fajstovi, který svítí dětem baterkou do uší. Přišlo mi to neuvěřitelně vtipné. Když jsem pak četl knížku, byl jsem nadšený. Přišlo mi to zábavné. Mám velkou úctu k lidem, kteří dokážou dělat zábavné věci.

Je poněkud zvláštní, že v divadle se velmi cení, když je něco smutné. Lidi říkají: „Včera jsem byla na představení a úplně jsem se rozplakala.“. A to má znamenat, že představení bylo dobré, že to bylo umění. Ale když řekneš, včera jsem byla v divadle a moc jsem se smála, to vlastně nic neznamená, je to nízké.

Aby tě vůbec pláč zasáhl, musíš lidi nejdřív rozesmát, a to je mnohem těžší.

Radostné smysluplné úsilí

Je jedna věta Karla Poláčka, kterousi si často říkám: „Člověk má tvrdě pracovat a být šťastný.“ Je jedno, co děláš, ale musíš mít dobrý pocit ze své práce a pak je smysluplná.

Léčivé věty

Existují takové věty, kterým říkám léčivé:

Lehké nebo těžké? Jak vidíš věci dnes a proč?

Ano nebo ne? Co jiného je tu možné?

Přejeme Vám, abyste si své inspirativní i léčivé věty v představení Bylo nás pět také našli.

Jirka Jelínek, režisér a Bára Čechová, scénografka  

Rozhovor připravila Lena Pešák

Jitka Šotkovská: Bylo jich šest

Dramatizovat prózu, jejíž atraktivita spočívá v práci s jazykem a hledisku vypravěče, jako je tomu v případě Poláčkova Bylo nás pět, je vždy ošemetné. Jiří Jelínek se svým týmem a herci těšínské Bajky se do nerovného zápasu vůbec nepouštěli a kouzlo, humor a hravost knihy objevovali ryze loutkářskými prostředky. Nerezignují ani na laskavost a nostalgii předlohy, ale loutky jim zároveň pomáhají vyhnout se jakékoliv lepkavé sladkobolnosti (a přiznejme, že udělat něco hezky, laskavě a mile, aby to opravdu bylo hezké, laskavé a milé, je zapeklitě těžký úkol). Typické jelínkovské slovní hračičkovství se prosazuje jen stopově (třeba v milé doslovnosti, kdy herečka s pohledem na zatuchajícího Péťu Bajzu prohlásí, že se jí z něj zvedá kufr, zvedne kufr a odejde ze scény), naopak epizodická struktura vyprávění se s odstředivostí jeho tvůrčího rukopisu potkává šťastně a režisér s velkou samozřejmostí přepíná mezi lyrickými a gagovými sekvencemi. V líčení idylického dětství má hlavní slovo retro půvabná, detailně propracovaná, líbivá, ale vkusná scéna Báry Čechové. Výtvarný klíč, kdy je každá nová situace, prostředí nebo i postava charakterizovaná svým kufrem, umožňuje neustálá překvapení a inscenace je tak budovaná jako sled atrakcí. A podařilo se jím i nenásilně a bez citového vydírání zpřítomnit motiv cesty (ať už do dospělosti, nebo do transportu, což jde čítankové protektorátní předloze odpárat jen těžko).

V neposlední řadě je pak třeba vyzdvihnout i sympatickou, ale nevtíravou energii tří hereček a tří herců, kteří mimo jiné navozují velmi samozřejmý, živý a nezautomatizovaný kontakt s dětským publikem.

Jitka Šotkovská