Režie: Vojtěch Štěpánek
Premiéra: 18. 5. 2024
Program: stáhnout
GÁBRLÍK Která vy jste třída?
BENETKA Šestá…
GÁBRLÍK Není možná, před chvílí zde byla pátá!
Hříčka ze života študáků a kantorů.
„Co je štěstí? Muška jenom zlatá!“ anebo „Teď vám názorně předvedu, jak se básník stává trpaslíkem!“ Kdo by neznal tyto klasické výroky z legendárního filmu Martina Friče Škola základ života. Filmový scénář vznikl na základě divadelní komedie, kterou napsal středoškolský učitel Jaroslav Žák. Jeho divadelní verze se pak stala základem adaptace Hany Burešové.
Studenti gymnázia se dostanou do problémů kvůli recesistickému třídnímu časopisu Řev septimy. Pokud se nepřihlásí autor textu zesměšňujícího profesorský sbor, hrozí potrestání viníka...
S inteligentním humorem, jemnou ironií a nadsázkou jsou tu zobrazeny osobité a svérázné školní situace a vy se navrátíte do školních lavic a stanete se svědky věčného boje študáků a kantorů, mezi nimiž budete poznávat povědomé typy a charaktery nejen z prostředí školního, ale i toho českého.
Scéna - Milan David
Kostýmy - Olena Zahrebina
Dramaturgie - Alice Olmová
Délka představení 100 minut (+ 20 minut přestávka)
Tvrdá kritika českého školství v komediálním hávu
Česká scéna uvedla v poslední premiéře sezóny oblíbenou českou komedii, Škola základ života. Texty o studentském životě z pera Jaroslava Žáka, jejichž filmová zpracování patří ke zlatému fondu, adaptovala do divadelní podoby Hana Burešová. Těšínská realizace exceluje hereckými výkony a nostalgicky vrací publikum do školních lavic, nerezignuje však ani na společenskou kritiku, která se vztahuje ke stavu českého školství. Protože je nejen na území Českého Těšína (nemluvě o zájezdových štacích) velké množství základních a středních škol, může inscenace fungovat jako apel k zamyšlení se nad současnou situací a výzva k její změně.
Žáci Septimy A jsou trochu idealizovaným stereotypem třídy, v níž nechybí ušláplá dušička Nováková (Bára Kuboň Vidomská), kreativní Boukal (Denis Kuboň), všemi oblíbená Pařízková (Eliška Adamovská), nenapravitelný záškolák Čuřil (Petr Sutorý) či milovník fotbalu Holous (Patrik Curylo). Postava třídní krásky Jánské (Barbora Sedláčková) tento stereotyp do jisté míry příjemně narušuje, protože titul krasavice není prezentován jako její charakterová vlastnost, jak se občas
u příběhů ze školního prostředí stává. Největší míra idealizace se dotkla skutečnosti, že v příběhu absentuje mezi spolužáky šikana, která by jinak velmi pravděpodobně potkala sečtělého Peterku (Kryštof Malec) nebo šplhouna Krhounka (Hába). Právě tato skutečnost však umožňuje podtrhnout aspekt studentstva jako kolektivu vystaveného nátlaku nepřítele (tedy profesorů), jenž se kumuluje především vůči osobě buřiče Benetky (Tomasz Władysław Przybyla). Herečtí představitelé žactva předvedli skvělé komické výkony odrážející se nejen v jejich práci s gestem, ale i v prezentaci jazykových vtipů.
Mnohem větší rivalita charakterů panuje v učitelském sboru, který je možné rozdělit na dvě skupiny; první tvoří zastánci svrchované role kantora odmítající jakoukoliv individualitu žáků, jejichž výuková metoda počítá pouze s nekritickou recitací informací a trestá odlišnost. Ředitel Zdeňka Hrabala však své pohnutky a ambice skrývá pod laskavým úsměvem, v čemž mu zdárně sekunduje češtinář Kolísko v podání Vítězslava Kryškeho. V závěrečné scéně, kde sedí zkroušený
v prázdné třídě však nabízí otázku, zda se kdy zamyslel nad skutečnými dopady svých činů.
K oběma jmenovaným patří také dějepisářka Suchánková Adély Krulikovské, jejíž postava studenty tyranizuje z důvodu vlastní životní nenaplněnosti a pochybné představy o svrchované roli jejího předmětu. Představitelka rozšiřuje komediální aspekt postavy o skvělou práci s mimikou. Režisér stylizoval výslechy bouřícího se Benetky vedené ředitelem a Kolískem, jako výslechy Státní bezpečnosti, kterými definoval jejich praktiky jako praktiky totalitního režimu odmítajícího jakékoliv vybočení z řádu.
Druhá část učitelského sboru má vůči studentům větší pochopení. Suplentka Lachoutová (Jolana Ferencová) si studenty získává například svým skvělým tanečním kouskem, jimž narušuje nedotknutelnou váženost kantorů. Fyzikář Cafourek (Ondřej Frydrych) naproti tomu striktněji vymezuje svou funkci autority ve vztahu učitel-žák, ale nevynucuje ji silou, nechává ji přirozeně vyplynout z dané hierarchie. Potírá pouze nesvědomitost, nedegraduje individualitu a kritické myšlení, naopak je podporuje. Oba kantoři se však pod nátlakem většiny zlomí, možná i vlivem věčně zmateného a chaotického matikáře Gábrlíka (Miloslav Čížek), který svou neúčastí umožnil zvítězit perzekuci Benetky, protože jeho hlas by mohl převážit misky vah. Obraz školy doplňují poslední dvě postavy, školníka (Josef Bičiště) s velkou mírou pochopení pro studentské kousky
a inspektora (Dominik Grácz), jež svou návštěvou spustí doposud dřímající démony.
Vizuální složky inscenace slouží především k dokreslení školního prostředí. Scénograf Milan David a kostymérka Olena Zahrebinská zvolili historizující prvky, k nimž patří staré dřevěné lavice a katedra, a obleky a šaty připomínající módu padesátých let. Utlumené barvy nerozptylují pozornost diváka a umožňují vyniknout práci světel, dominující například při výsleších Benetky. Studentská smečka se vůči Benetkově vyloučení vyjádří jednohlasnou podporou, což vede
k nejemotivnější scéně celé inscenace. Aktovky symbolizující jednotlivé žáky odkládají herci na zem a na ně pokládají dvě bílé růže, jakoby v pohřebním ceremoniálu vyjadřovali smutek a úctu vůči všem, jejichž ideály, sny a unikátní osobnosti byly pohřbeny pod tíhou neúprosnosti školního systému produkujícího uniformované a zlomené duše podřízené většině. Odkazy na totalitářské režimy v praktikách vyučujících a s ohledem na současnou společenskou situaci můžeme scénu číst také jako memento pro všechny děti, dospívající a obecně mladé studenty, kteří zemřeli v aktuálně probíhajících válkách. Obě interpretace jsou stejně tíživé a plíživě vyprovázejí diváky ze sálu. Změna je bezpochyby nutná – ale je vůbec možné ji provést? Ze všeho nejvíc totiž začíná
v jednotlivcích, kteří zachovávají úctu vůči odlišnosti a namísto soudů ji oslavují. I Ježíš byl ve své době buřičem – vzpomeňme, proč chtěli farizeové jeho smrt. A při tom jen kázal miluj bližního svého… Vzdělání je procesem, v němž má člověk poznávat svět i sebe sama, nikoliv nekriticky recitovat neznámá slova. Dokážeme ale tohoto kostlivce vytáhnout ze skříně (zvláště pak českého) školství ven?
Magdalena Marie Franková
Psáno z premiéry 18. května 2024.
Režie Vojtěch Štěpánek, dramaturgie Alice Olmová, scénografie Milan David, kostýmy Olena Zahrebina.
Hrají: Tomasz Władysław Przybyla, Petr Sutorý, Denis Kuboň, Tomáš Hába, Kryštof Malec, Eliška Adamovská, Barbora Sedláčková, Bára Kuboň Vidomská, Ondřej Frydrych, Miloslav Čížek, Miroslav Liška, Vítězslav Kryške, Adéla Krulikovská, Jolana Ferencová, Zdeněk Hrabal, Josef Bičiště, Dominik Grácz, Patrik Curylo.
Z KORESPONDENCE:
Dobrý den,
ještě jednou Vám chci poděkovat za možnost navštívit divadelní představení. Podle reakcí v jednotlivých třídách se žákům představení líbilo (cca 80 - 90 % žáků tvrdilo, že je to bavilo). Oceňovali zejména téma (školní prostředí), vtip i napětí. Líbilo se jim také to, že se poměrně rychle střídaly jednotlivé scény, takže se nenudili. Velmi kladně také hodnotili besedu s herci.
Myslím, že pro mnoho dětí bylo pondělí svátečním dnem. Jednak proto, že se nemusely učit, ale také proto, že měly důvod hezky se obléknout a tak trochu si zahrát na dospělé (někteří kluci měli na sobě oblek, děvčata kabelky a vysoké podpatky :-)
Já i další moji kolegové hodnotíme představení jako velmi zdařilé a líbilo se nám. Beseda s herci byla pro nás takovou "třešničkou na dortu" a jsme rádi, že proběhla, i když jsem ji musela po deseti minutách ukončit kvůli odchodu na vlak.
Přeji Vám i všem hercům hodně úspěchů v další práci a těšíme se na další představení s Těšínským divadlem.
S pozdravem
S. S. Základní škola Návsí
+ 46 dalších
