HOBIT

Fantazie jako nástroj vnímání

Profesor Pavel Hošek byl 22.4.2022 našim hostem a laskavě nás očaroval svým vyprávěním o životě a tvorbě J. R. R. Tolkiena.

V dopoledních hodinách se díky spolupráci loutkové scény BAJKA Těšínského divadla a Městské knihovny v Českém Těšíně, v rámci COOLturní hodiny v Avionu setkal se studenty českotěšínských středních škol. Večer, po představení HOBIT, na něj na scéně B52 v BAJCE čekali jeho příznivci a Tolkienovi nadšenci. Profesor Hošek nás tedy očaroval podruhé a v rámci veřejné přednášky se s námi podělil o zajímavosti týkající se osobnosti a životních i literárních zkušeností autora. A také nás inspiroval svojí nově vydanou knihou „Sloužím tajnému ohni“.

Zde si můžete přečíst jako inspiraci úryvky z přednášky prof. Pavla Hoška:

                      Tolkienův Pán prstenů je nevlivnějším literárním dílem 20.století. podle zaznamenaných překladů i množství prodaných výtisků. Čím to je, že zrovna tato kniha zaznamenala tak velký úspěch?

                      Když Pán prstenů vyšel (r. 1954-55), nesetkal se s připraveným publikem. Po jeho prvním vydání byly recenze kritiků rozpačité. Přirovnávali jeho dílo k zvláštnímu hrdinskému eposu, který patří spíš do středověku.

Hobit, který vyšel v roce 1937, měl ohlas velmi kladný, protože je to kniha, která velmi dobře komunikuje s dětským čtenářem. Ale Pán prstenů, úplně pro dětského čtenáře není. Mimo to, ač se tato kniha neucházela o dobový vkus a literární módu, stala se světoznámým bestselerem.

I sám Tolkien považoval žánr své knihy za poněkud zvláštní, a dokonce se trápil pocitem, že jeho způsob psaní je podivínský. Sám o svém díle Pán prstenů říká: „Je to můj soukromý nesmysl.“

Dějiny mu však nedaly za pravdu. Úspěch knihy autora samého zaskočil.

                        Tolkien, jako spisovatel, hodně přemýšlel o tom, jak vlastně funguje umělecká fantazie. Byl přesvědčen, že umělec, který tvoří, používá fantazii jako čidlo, anténu, prostředek nebo nástroj k ohledávání skrytých rovin skutečnosti. Věcí, které nejsou vidět na první pohled, ale pouze múzou obdařený básník je schopen zaznamenávat toto podprahové chvění a číst realitu mezi řádky.

V jeho době toto pojetí tvorby vůbec nebylo obvyklé, kultem byla tehdy originalita umělce, který má vymýšlet svoji uměleckou výpověď.

Tolkien se nedomníval, že Středozem vymyslel, byl přesvědčen o tom, že ji objevil. On tuto bájnou říši mapuje a přemýšlí o ní jako o úrovni skutečnosti, kterou objevuje. I proto jsou důležitou součástí díla mapy Středozemě, které vytvořil. Jsou vlastně Tolkienovým svědectvím z jeho objevitelských dobrodružných výprav, které do Středozemě podnikal.

               Můžeme zmínit jednu zajímavou epizodu, která je vlastně okamžikem zrodu HOBITA. Tolkien si jako mladý akademik přivydělával opravami písemek studentů. Znavený a vyčerpaný seděl nad hromadou popsaných papírů. Jeden student nechal celou stranu archu písemky volnou. Tolkien bezděčně, aniž by o tom nějak přemýšlel, z náhlého vnuknutí vzal pero a napsal na ten volný arch „V jedné podzemní noře bydlel jeden HOBIT“. Pak si tu větu přečetl a řekl: „Neměl jsem tušení, kdo to hobiti byli, a řekl jsem si, že by to bylo dobré zjistit.“

                        Tolkien nebyl ale jenom snílek, který používal intuici. Měl dvě pozoruhodná a velmi odlišná nadání. Pozoruhodná v tom, že se sešla v jednom člověku. Byl zároveň profesorem filologie na Oxfordské univerzitě, tím se živil. Jeho zaměstnáním bylo na základě slov ze staré angličtiny archeologicky stopovat a rekonstruovat jejich prastaré původní podoby.

Byl školen v metodě, jak se mění slova a jak pojmenovávají skutečnost, jak dávají zvukovou podobu tomu, co vidí kolem sebe. Díky tomu sám ve své umělecké tvorbě nic neponechal náhodě, včetně zvuku jednotlivých jmen.

I zvuk jména HOBIT, spontánně vymyšleného, ho vedl na cestě postupného objevování příběhu, který se skrývá za tím jménem. Věřil, že vždy všechno začíná jménem, ve kterém se skrývá příběh.

Věřil, že Bůh stvořil člověka a pak mu svěřil úkol pojmenovat všechny tvory. Tento biblický příběh byl pro Tolkiena jako filologa velmi inspirující. Odráží se v něm vznešený úkol člověka pojmenovávat skutečnost. Dávat jí pravá jména.

Hudba řeči vyjadřuje povahu skutečnosti, kterou pojmenovává, odráží ráz krajiny, ve kterém postavy žijí. Není to náhoda, svévole, správná jména jsou objevy a bytostně vypovídají o tom, co je takto pojmenováváno. Zvukomalebná citoslovce jsou podle Tolkiena počátkem jazyka, kdy člověk vidí skutečnost, pak se jí pokusí jakoby propůjčit ústa a dát jí jméno.

Podle Tolkiena lidská fantazie tíhne ke světotvorbě, k utváření světů.

Celkové dějiny Středozemě, na kterých začal pracovat jako mladý a věnoval se jim až do smrti, tj. šest dlouhých desetiletí, obsahují dvanáct svazků, pět tisíc stran. S trochou nadsázky tedy můžeme říct, že Tolkien strávil víc času ve Středozemi než v Oxfordu.

Proč je důležité, aby umělec vytvořil celou bájnou říši? Protože když se vlákna příběhu vzájemně propojí, můžete vejít do celistvého prostředí, ocitnout se uvnitř a zakusit všechna dobrodružství a nebezpečenství. Tehdy může nastat proces proměny čtenáře, jeho očarování. Když kniha zafunguje, stane se branou do jiného světa. Člověk zakusí na vlastní kůži příběh a pak se s ním něco stane. Dívá se pak na svůj obvyklý svět jinýma novýma očima. Vidí a vnímá trochu jinou skutečnost.

Tohle je, podle Tolkiena, účinek krásné literatury, proměna lidského nitra.

Tolkienův mladší kolega C.L. Lewis o této proměňující zkušenosti mluví takto: „Setkání s krásnou probouzí v srdci člověka touhu, kterou nic pozemského nedokáže naplnit.“ A to je zřejmě důvod, proč se čtenáři opakovaně vrací k četbě Tolkiena a vstupují do zvláštního světa Středozemě. Protože tento literární zážitek může vézt čtenáře až na práh duchovní zkušenosti.

RECENZE

Hobit na scéně Bajky má šanci stát se jedním z nejúspěšnějších představení
4.12.2021  Ladislav Vrchovský  

Scéna Bajka Těšínského divadla uvedla v pátek 3. prosince premiéru inscenace Hobit v českém jazyce. Premiéra v polštině se odehrála o pár měsíců dříve. Velmi vydařená dramatizace prvotiny J. R. Tolkiena Hobit, kterou v devadesátých letech nabídli českým divadelníkům Marie a Zdeněk Hořínkovi, je základem úspěchu této inscenace.

Autoři dramatizace vybrali stěžejní příhody, odehrávající se během společného putování hobita Bilba Pytlíka s dobrým čarodějem Gandalfem a trpaslíky na dobrodružné cestě za jejich dávno ukradeným pokladem.

Šťastnou volbou se ukázal výběr režiséra Pavla Gejguše. Ten již v rozhovoru pro Ostravan.cz prozradil, že právě Tolkienův Hobit byl jeho nejoblíbenější dětskou četbou. Řekl také, že při práci pro děti se v něm probouzí dávné dítě. Na režii českotěšínského Hobita je to vidět. Je velmi vstřícná vůči dětské fantazii a hravosti. Napínavé scény jsou prokládány úlevnými okamžiky a písničkami. Gejguš vede loutkoherce k procítěnému mluvnímu projevu. Odvádí je však od prosté popisnosti k humornému nadhledu, který divadelním inscenacím Tolkienových děl tolik sluší.

Scénu, loutky a kostýmy navrhla Iva Bartošová. V inscenaci hrají loutky nejrůznějšího druhu i velikosti. Valná většina postav je hrána prostřednictvím dvou loutek. Týká se to všech trpaslíků, Hobita i Gandalfa. Odporný Glum, drak Šmak a Obří pavouk mají jedinou loutkovou podobu, stejně jako drozd nebo elfové. Velmi vydařené je pojetí Zlobrů skrze úsměvné a zároveň hrůzyplné polštáře s očima i znázornění krajiny, po které putuje Bilbo Pytlík s trpaslíky na pouti za pokladem a kterou scénografka umístila na batohy herců na zádech.

Všichni loutkoherci dbají na velmi profesionální mluvní projev co se artikulace, srozumitelnosti a vůbec výslovnosti týká. Velkým překvapením je výkon Joela Tomoszka v roli Bilba Pytlíka. Mladý muž, který teprve nedávno vyrostl z dětských let, prozrazuje nevšední talent. Jeho Bilbo je díky ještě dětskému hlasu velmi blízký dětem v hledišti a stává se velice rychle jejich skutečným hrdinou. Překvapivý je však Joelův smysl pro humor, se kterým pracuje v průběhu celého představení, a navzdory útlému věku i jeho humorný nadhled.

Mezi loutkoherci vyniká Wanda Michalek, když vodí a hraje Gluma. Její Glum je vskutku odporná bytost, byť je vyveden v nevinné bílé barvě. Wanda Michalek spolu s Danielou Sedláčkovou a Dorotou Grycz hraji také zlobry Vildu, Toma a Bertu. Díky invenční Gejgušově režii je to trojice strašlivých a zároveň směšných nadpřirozených bytostí.

Jakub Tomoszek vede loutku Gandalfa a společně s Dorotou Grycz i draka Šmaka. Velmi ožehavé scény soubojů se zástupci říše zla, které Gandalf vyhrává díky kouzelnému meči, dokáže Tomoszek zvládnout tak, že zabíjení nepřátel má jen minimálně nutnou míru agresivity. Thorin Pavéza Jana Szymanika je důstojným zástupcem vůdce trpaslíků. Lukostřelec Bard, který v závěrečném obraze vítězí v souboji s drakem, je ztělesněn činoherním způsobem Ondřejem Vyhlídalem. Naplňuje dokonale pravděpodobný záměr režiséra Gejguše, neboť silnějšího apelu vyzývajícího k lidské odvaze v kontextu inscenace snad už ani nelze dosáhnout.

Hudba Michala Sedláčka slouží inscenaci. Jde vstříc dětskému vkusu. Při některých písničkách se děti vrtí v jejich rytmu a melodie se velmi rychle vtiskují do paměti. Téměř ve všech písních se hudbou a zpěvem ilustruje, případně posouvá děj příběhu.

Jedinou diskutabilní složkou inscenace jsou kostýmy loutkoherců. Jsou velice vydařené, a právě v tom je problém. V některých situacích, kdy jde o interakci loutky a živého herce, strhávají herci na sebe díky těmto kostýmům více pozornosti než loutky. Jenže herci jen za loutky mluví, a tu důležitější věc, totiž jednání v situaci, mají plnit loutky. Bohužel divák, zejména ten dětský, se právě v těchto chvílích na loutky nedívá. Je upoután činoherním herectvím, podtrženým výborným kostýmováním všech postav. Řešení by mohlo být v důkladnější práci se světlem, která by dokázala akcentovat ve zmíněných okamžicích loutku a jindy, tam, kde je to zapotřebí, naopak činoherce.

Gejgušův Hobit má šanci stát se jedním z nejoblíbenějších představení loutkové scény Bajka. A může se hrát i mnoho let, neboť jeho diváci stále dorůstají z nových a nových generací Tolkienových obdivovatelů.

Ladislav Vrchovský 

SEZNAMTE SE... PAVEL GEJGUŠ

Režisér těšínského Hobita Pavel Gejguš: Filmové verzi chybí humor a nadsázka z knižní předlohy

 2.12.2021  Ladislav Vrchovský  Divadlo  Rozhovor

Ostravský rodák Pavel Gejguš hostoval v minulosti v řadě prestižních českých divadel. Působil také jako šéf umělecký šéf, režisér a dramaturg divadelní scény Stará aréna. V současnosti pracuje mimo jiné jako pedagog na Janáčkově konzervatoři v Ostravě, jako jeden z dramaturgů a režisérů Národního divadla moravskoslezského a také jako stálý režisér v ostravském Studiu G. V pátek 3. prosince uvede scéna Bajka Těšínského divadla v jeho režii českou verzi inscenace Hobit podle Tolkienovy knižní předlohy. Představení se hraje i v polštině.

Pro jakou diváckou skupinu je určen Hobit, kterého režíruješ v Těšínském divadle?

Věnován je dětem, ale nejen jim, myslím si, že je to představení pro celou rodinu.

V několika posledních letech jsi dělal více inscenací určených dětem. Jaké to je, pracovat na divadle pro děti?

Moc hezké. V člověku se pak také probudí dávné dítě. A může si víc popustit fantazii. Je to uvolňující v tom, … hm, přemýšlím, jak to zformulovat, aby to nevyznělo, že mi na některých inscenacích záleží více, nebo naopak méně než na ostatních. Tak to není. Ale když pracuji na činohře pro dospělé, víc se „trápím“ konceptem a celkovým vyzněním. Ve snaze jít vstříc dospělé logice. V dětském divadle je to svobodnější, od téhle snahy jsem osvobozen a větší plochu má představivost, radost ze hry. Dětský svět je méně svázán racionalitou. Umožňuje místy vnímat jen intuitivně, emocionálně. Mě to osvobozuje, takže se cítím při práci volný. Navíc Hobit v Těšíně je loutkový a loutky umožňují hodně kouzel. Můžou skákat, lítat, můžete si představovat divoké honičky v autech, kung-fu souboje, ponoření pod hladinu moří nebo obří draky, pavouky a obry – loutky tohle všechno umí a umožňují.

Je českotěšínská scéna Bajka v něčem specifická?

Specifická je určitě. Český Těšín je město na hranici Polska a Česka, a tedy i Bajka je dvojjazyčná. Hrají česky i polsky, takže i premiéry jsou vždy dvě. I lidé, kteří jsou v souboru, musí uhrát představení v polštině a v češtině. Někteří herci už jsou tam mnoho let a jsou se souborem velmi srostlí. Je tam synergie, taková vnitřní energie souboru, který se vzájemně drží už mnoho let a má toho tolik za sebou. Pracovalo se mi s nimi moc dobře. Jako první se odehrála polská premiéra. V češtině jsme inscenaci nastudovali na jaře 2020, pak ale přišla nucená covidová přestávka, takže česká premiéra bude až nyní, v pátek 3. prosince 2021.

Dělal jsi mnoho představení pro děti. Bude Hobit výrazně jiný?

Pro mě osobně určitě ano. Je to jedna z mých nejoblíbenějších knížek z dětství. Když mi Kuba Tomoszek, umělecký šéf Bajky, nabídl práci a hledali jsme titul, nakonec mi zavolal s nápadem „mám v plánu Hobita a chci, abys ho dělal ty“. To mi udělalo obrovskou radost. Protože mě původně ani nenapadlo snít o tom, že bych mohl Hobita dělat na divadle. A když ta možnost přišla, tak jsem najednou věděl, že se divadelní sen přece jen plní. A to jsem ani nevěděl, že ho mám. Úplně se mi rozsvítily oči. Ten příběh mám moc rád. Je to krásná pohádka. Dobrodružný a poetický příběh, pro mě specifický humorem, který v něm je obsažen.

Hobita zná mnoho lidí z filmu. Já jsem ho neviděl úplně důsledně, protože mám v paměti knihu a už během čtení jsem si všechno představoval. Ale ten film byl jiný, nepasoval mi. Z těch pasáží, které jsem viděl, na mě šla lítost. Z toho, že natočili jen akční film, ale pro mě je krása té knížky také v tom, kolik obsahuje poetiky a vtipu. Například když si Zlobři opékají berana u ohně. Jsou to úplní blbečci. Baví se spolu hloupou hantýrkou a mlátí se u toho po hlavách. Mně to přijde k popukání, jak je to napsané, hotová groteska, a to jsem se snažil přenést i do inscenace. Když si člověk pustí film, vidí jen akční souboje a efekty. Bez známky humoru a nadsázky. Kniha naopak je plná humoru a nadsázky. A tolkienovských písní, básniček a hádanek.

V kolika letech jsi poprvé četl Hobita?

Někdy kolem deseti let.

Říkal jsi, že když jsi ho četl, viděl jsi situace v obrazech. Někteří režiséři vidí díla při čtení v obrazech. Patříš mezi ně?

Určitě.

A narazil jsi na nějaké překážky v Bajce při realizování svých představ?

Ne. Protože když čtu a vznikají první obrazy v hlavě, jsou jen vodítkem k tomu, jak text uchopit. Jsou to výchozí inspirace. Ale já se jich nedržím dogmaticky. A v momentě, kdy přicházím do konkrétního prostoru a vstupuji do tvůrčího procesu s hereckým souborem, tak se proces plynule přeměňuje v jevištní obrazy a situace, které vznikají na společných zkouškách v dialogu. Mám rád, když mi herci během zkoušení nabízejí tvůrčí materiál, se kterým můžu pracovat, a ode mně nemusí být tím pádem nic direktivní, můžeme hledat společně. Divadelní tvoření je o spolupráci. Nemívám před očima od začátku nějaký utkvělý obraz, který chci mít na jevišti za každou cenu a vztekal bych se, že to nejde. Takhle to u mě nechodí.

V představení hrají loutky i živí herci?

Ano, v Hobitovi jsou loutky a jejich vodiči provázáni. Herci jsou v kostýmech neschováváme je do černého. Výchozí výtvarná poetika vychází ze skupiny trpaslíků, kteří vyrážejí na dlouhou pouť zpátky domů, odkud je vyhnal drak. V našem podání jsou ztvárněni jako urousaní horalé. Podle starých dokumentárních fotografií jsou stylizováni jako polárníci a průkopníci horolezectví. Herci vypadají jako že jdou dobývat severní pól nebo ledovec. A dost se v těch kostýmech potí. Ale nesou to statečně a nestěžují si, za to jim patří dík. Používáme loutky různých rozměrů. Samozřejmě se soustředíme na poctivou loutkařinu a na prvním místě byla vždy pozornost na správné vodění loutky, aby se dětský divák díval právě na loutku. Herci jsou ale stále součástí obrazu a dotvářejí situace i atmosféru. Hlavně u představitele titulní role Hobita, kterého hraje Joel – no, teď už spíš mladý muž, nedávno však ještě dítě, tam je to propojení vodiče a loutky velmi silné. Když Hobita vodí Joel a personifikuje se s ním a mluví za něj ještě skoro dětským hlasem, to věci dává úplně nový rozměr. Líbil se nám výklad, že hobit Bilbo Pytlík, kterého z jeho nory odnesou na dobrodružnou výpravu starý čaroděj Gandalf a trpaslíci, je ještě dítě, které poznává svět kolem.

Další spolupráce s Bajkou se rýsuje?

Věřím, že ano.

Ladislav Vrchovský 

https://www.ostravan.cz/72030/reziser-tesinskeho-hobita-pavel-gejgus-filmove-verzi-chybi-humor-a-nadsazka-z-knizni-predlohy/