MARYŠA

Tragédie (ne)lidskosti

                Tragédie Maryša byla bratry Mrštíkovými napsaná před více než stoletím a od té doby je pravidelně inscenovaná napříč republikou. Vznikla jako kritika tehdejších vesnických poměrů, které vedly k rozkladu rodiny. Fakt, že i dnes jsou její varování aktuální, stojí za zamyšlení.

                Těšínské divadlo uvedlo Maryšu v úpravě režiséra inscenace, Petra Kracika, který se rozhodl inscenaci zahájit tzv. na konci – tedy ve chvíli, kdy je Vávra po smrti a Maryša zatčená. Na jevišti je vystavěná soudní síň. Podlaha má výraznou červenou barvu a po obvodech stojí lavice, které se zaplňují spolu
s hledištěm. Když jsou všichni na svých místech, zazvoní zvoneček, načež je policisty přivedená spoutaná Maryša. Při řečništi, jehož poloha jasně staví diváka do role soudce, jsou jí sejmuta želízka, a pak začíná příběh, jak je znám.

                Prostory soudní síně se skrze několik rekvizit proměňují postupně v Maryšin domov, Vávrův statek
i hospodu, což působí jako střípky vzpomínek, snaha o rekonstrukci událostí vedoucích ke zločinu. Na pozadí jsou promítány obrazy, které připomínají, že se děj odehrává na vesnici. Její atmosféru ještě dokreslují lidové písně, které herci zpívají za živého doprovodu Vlastimila Blažka, Jindřicha Mrázka, Arnošta Symanka a Jana Zieznika. V pozadí ale také visí po celou dobu představení velký kříž jako memento Boha, kterého se sice mnozí dovolávají, ale současně ho ignorují či se přímo rouhají.

                Svět, který je na jevišti vykreslený, zmítají neustále výčitky a křivdy. Pro herecké výkony titulních postav je společná určitá naléhavost, která občas sklouzává k ukřičenosti. Lízal Miloslava Čížka je otcem, který chce pro své dítě to nejlepší, ale zapomíná při tom hledět na Maryšino štěstí. Vávra, kterého při premiéře ztvárnil Zdeněk Klusák, není primárně netvorem – vidíme spíše alkoholika a násilníka, ve kterém ještě docela neumřela lidskost, ale není schopen ji při vzdoru mladé manželky dostat na povrch.

                Výrazným prvkem inscenace je ztvárnění ženských postav. Je, možná neúmyslně, poukazováno na to, že ženy si bývají tím nejhorším nepřítelem. Do nechtěného manželství Maryšu ostrými slovy přemlouvají Strouhalka (Jolana Ferencová) a především její matka (alternace Šárka Hrabalová), které vnímají manželství jako povinnost – v takovém postoji nezbývá prostor pro lásku. A právě láska v inscenaci chybí – sledujeme sice milostný příběh Maryši a Francka, ale ten v interpretaci obsazených herců působí spíše jako letmé vzplanutí. Kryštof Malec hraje Francka jako nedospělého floutka, který se víc snaží dokázat svou charakterovou nadřazenost nad Lízalem a Vávrou, než vřelé city. A pak sama Maryša – Markéta Słowiková její zoufalství vykreslila od první chvíle ostrými plačtivými scénami, a pak také vzpurností, se kterou se Maryša snaží přežít určený osud. Vřelost na scénu přinášejí pouze interakce s babičkou v podání Haliny Paseka – i ta je ale ve svých slovech s „ženským osudem“ smířená, čímž nahrává vůli rodičů.

                Nad lásku je zde zkrátka postavena povinnost i všechno zlé, k čemu je člověk ochoten se snížit.
V takovém světě je pak Maryšin čin přinejmenším pochopitelný. Devadesát minut představení je plně prostoupených naléhavostí a zoufalstvím, čímž se z Maryši stává intenzivní a psychicky náročný kus, který
svým zpracováním vyčnívá v repertoáru Kracikových režií, ale rozhodně v něm nezaniká.

Úprava a režie Petr Kracik, dramaturgie Alice Olmová, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Marta Roszkopfová, pohybová spolupráce Gabriela Klusáková, hudební spolupráce Zbyhněv Siwek, korepetice Miroslav Liška

Magdalena Marie Franková

Recenze:

https://www.ostravan.cz/73065/kracikova-marysa-v-tesinskem-divadle-potrebuje-jeste-nejaky-cas-k-dozrani/